Čaj o páté s nikým menším než s ruským carem

povídání kolem čaje je vždycky zajímavé, sice ne zase natolik, aby mi navždy všechny střípky příběhů zůstaly plně v hlavě, jsem holt dítě Severu, ten si, co ho hodně zajímá, pamatuje navždy, co ho zajímá méně, to vypustí a zapamatuje si jen to podstatné, co ho nezajímá vůbec to prostě jednoduše z hlavy naprosto úplně vypustí. Nicméně příběhy o čajích k čaji jsou prostě fajn. A pití čajíků ještě fajnovější. Už jsem se dopracovala k bodu, že piju jen čaje nejvyšší kvality a úplně nejlépe jen na přírodní bázi, žádná barviva či vonná aroma apod. v něm jako přísady navíc, nad nimiž si jistě především pak játra a ledviny jen tiše či mnohdy nahlas, vyčítavě postesknou.

Čaj se kdysi podával jen v kavárnách a byl velmi drahý. Později se pak začal prodávat sušený čaj, ovšem i ten si stále mohli dovolit jen ti majetnější. Postupně se pak jeho cena snížila a mohl si ho pak koupit, hm, kdekdo. A to je možná škoda, protože podle mého tím, že se snížila značně jeho cena, snížila se i jeho hodnota v lidských očích a zmizela ta nádherná letritá tradice podávání čaje v bílých rukavičkách...

Tradiční pití čaje pak sahá do posledních let 18. století. V té době bylo v Anglii běžné jíst během dne pouze dvě pravidelná denní jídla a to snídani a večeři. Ta se však servírovala až v pozdních večerních hodinách. Mezi oběma jídly byl tedy značný časový odstup. Traduje se, že odpolední pití čaje bylo chytrým "vynálezem" vévodkyně z Bedfordu. Ta údajně v odpoledních hodinách trpěla pocitem hladu a proto se rozhodla zařadit do svého jídelníčku podvečerní svačinku, na niž zvala i své přátele. Zvykla si je zvát na pátou hodinu odpolední a její zvyk se brzy ujal i u ostatních anglických hospodyněk. Obřad se konal na vysoké společenské úrovni. Čaj se vařil ve stříbrných konvicích a byl naléván do nejfajnovějšího čínského porcelánu. K čaji se podávaly lehké rybí sendviče, toasty s ovocnými pomazánkami i drobné pečivo. Svůj nemalý význam měla i konverzace během nich. V té době se objevily dva druhy servírování čaje. "Low tea", oblíbený mezi aristokraty, kdy se pil čaj s malým zákuskem a "High tea", který byl mezi středními a nižšími třídami považován za nejdůležitější stravu dne. K čaji se pak podávalo také maso a zelenina. Zvyk se běhme času ujak jak v britských koloniích, tak ve Spojených státech.

Tak a ted na všechny povídačky zase klidně zapomente a zůstanme chvíli právě u těch aristokratů.

Přenesme se zpět do doby carů a careven, do doby, kdy byl lid, hm, řekněme určitým tehdejším způsobem utiskován, zatímco si nahoře bohatá smetánka popíjela čaj a ne jen takový ledajaký.  

Píše se 19. století a nejstarší syn z rolnické rodiny Pavel Michailovitsch Kousmichoff ve svých 14 letech opouští rodnou vísku a vydává se hledat práci do Petrohradu. Jako poslíčka ho zaměstná obchodník s čajem a příběh může začít. Právě on totiž brzy pozná chlapcův velký talent a zasvětí ho do umění míchání čajových směsí. Když se jeho žák později ožení s dcerou bohatého obchodníka s papírem, přenechává mu jednu ze svých čajoven. V roce 1880 se Pavlovi narodí dcera Elizabeth a on vytvoří čaj Bouquet of Flowers. Ten se brzy stává oblíbeným čajem samotného cara. Není nezajímavé, že právě tuto směs Kusmi Tea vyrábí dodnes. Firma je nyní vrcholu úspěchu a Pavel se stává majitelem 11 čajoven v Rusku. Jeho syn zakládá poté pobočku v Londýně a Paříži. V této fancouzské metropoli  později v roce 1917 nachází celá rodina azyl.

V roce 2003 dochází ke zvratu a rozvoje společnosti, kdy v tradici pokračují Sylvain Orebi se svým bratrem a uvádí na trh nové směsi, oživí distrubuci a posílí firmu na mezinárodním trhu.

Dnes slavná značka s velkolepou tradicí nabízí unikátní ruské směsi aromatizované citrusy s kořením Prince Vladimir Tea, klasické tradiční čaje i ochucené směsi, jejichž receptury jsou uchovávány v tajnosti již více než století.

Pro orientaci: mají v nabídce více než 70 druhů čaje rozdělených do 4 produktových řad:

exkluzivní směsi, klasické zelené čaje (např. s ovocem a květinami), klasické černé čaje (př. aromatizované čokoládou a vanilkou) a wellness směsi. 

Porcované čaje jsou baleny a to je na tom snad to nejúžasnější, v ručně šitých pytlíčcích z mušelínu a bezpečně uloženy v ikonických krabičkách.

Cena čaje je samozřejmě tedy vyšší než běžné čaje ze samoobsluhy. Věřte mi, že se ale vyplatí do nich investovat. Očichala jsem si je ted v prodejně snad všechny a opravdu nevěděla, který dříve vzít. Na požádání dostanete i vzorek čaje domů a můžete si ho napřed odzkoušet, nebo si čaj ochutnat přímo v prodejně. Navíc pak jako bonus získáváte při koupi čajů či příslušenství body jako člen klubu.
No není už jen to báječné, být váženým členem Klubu milovníků carského čaje.

 Já jsem si nakonec vybrala čaj s citrusovými plody, jejichž osvěžující vůni jsem nemohla odolat. No dobře, také kvůli té úžasné doze s ptáčkem, to v tom pochopitelně také hrálo velkou roli...

 S sebou jsem si pak odnesla ještě jeden pytlíček na odzkoušení na třeba příště.

Čaj musíte milovat jako kouzelná snítka spředená do zázračné směsi působící na naše nejniternější smysly. Pokud pijete čaj jen proto, že ho pijete, tak ho snad už ani radši nepijte. Čaj je o Lásce. Jeho cena je pak o úctě k němu. A pít čaj, který popíjel car, to už je přímo historický zážitek a prožitek na všech úrovních. Kloním se pak k tomu, abychom ten Čaj o páté pili samotný, bez sušenek, bez masa či rybích sendvičů. Jen tak si ho můžeme procítit plně.

Tak snad už jen, kde čaje najdete. V Česku se po nich podívejte TADY. Mimochodem, mám zprávu přímo od zdroje, že ty báječné čaje v plechovce s ptáčkem, mají do internetového e-shopu dorazit každým dnem a na kamenné prodejně je již dokonce mají.

V Rakousku pak například nakupte jako i já  ZDE.


"V chuti jednoho šálku čaje můžete někdy objevit pravdu o všech nesčíselných formách vesmíru."
Kyongbong Sunin

"V krabici čaje je velká dávka poezie a krása porozumění."
Ralph Waldo Emerson

"Čaj ze mne uvolnuje nápady, které dřímají v hlubinách mé duše."
Lev Nikolajevič Tolstoj

"Nápoj jako nejsladší rosa z nebes."
Lu Jü

"Raději tři dny bez soli, než jediný den bez čaje."
čínské přísloví


Lu Tchung: První šálek...

První šálek laská mé suché rty a hrdlo,
druhý tříští stěny osamělého smutku,
třetí hledá vyschlé prameny říček v duši,
aby nalezl příběhy pěti tisíců svitků.
Se čtvrtým odchází bolest minulých křivd,
pátý očištuje mé maso a kosti,
se šestým se spojuji s nesmrtelnými,
potěšení ze sedmého mohu sotva snést.
Čerstvý vítr proniká mými křídly,
 jak si razím cestu na Pchenglaj.

První šálek svlažil mé hrdlo,
druhý rozptýlil mou samotu,
třetí vyhnal beznaděj z mé hlavy,
prohloubil dojmy z knih, které jsem četl.
Po čtvrtém jsem se začal lehce potit
a s potem odcházely všechny nesnáze.
Pátý šálek očistil každý kousek mého bytí.
Šestý mne přiblížil k nesmrtelnosti.
Sedmý je poslední, co zvládnu -
Jsem unášen...

Pravidlo číslo 1: Vesmír je vždy na vaší straně

a to i tehdy, když se vám to v danou chvíli nezdá. Člověk sleduje dění kolem sebe a pak pozoruje s věkem také sama sebe a zjištuje, že je to tu jedno velké divadelní jeviště. Objevují se na něm šašci, agresoři, plačtivky, depresivky, šílenci, komedianti, laskavci, nelaskavci...prostě jedno velké balení na planetě Zemi.

 Denně se usmívám, protože je mi čím dál tím více jasné, o čem to tu je. Staré vzorce padly a nové již přicházejí automaticky. Není nic nádhernějšího, než vidět, jak se usazují v mém životě jako spokojené maminky křepeličky na čerstvých vajíčkách. 

Král je mrtev, at žije král!

Aby ty staré vzorce se už ani nesnažily vystrčit růžky, dál se a to nejen duchovně, vyvíjím a k tomu patří naprosto jasně četba.

 O tom, jak tu být na planetě Zemi prostě jen štastný bez ohledu na jakékoli vnější okolnosti. 

Je to občas  tvrdý oříšek, obzvláště v situacích, které přichází náhle a jsou, řekněme, více než jen náročné, ale jedno mi věřte, dá se tomu cíleně a trpělivě s disciplínou naučit.

A o to tu jde: Být štastný.

Někdo si asi zrovna posteskne, bylo by krásné, kdyby všichni lidé byli hodní, báječní, milí, chápaví, laskaví...jenže, ouha, víte, ono to takto nejde. Protože v ten moment bychom vlastně stopli evoluční vývoj. Kdyby tu byla jen ta Láska, vznikla by nerovnováha ve vesmíru a "nebyli" bychom, protože už by nebylo "kam" se vývojově posunout. A tak denně budeme muset prostě dál "zápolit" jak se svým, tak s egem ostatních lidí a trápit se více či méně tím či oním. Přála bych vám všem, abyste brzy nahlédli za Oponu a viděli, že vlastně není důvod se trápit, nebo alespon ne trápit se v tom starém slova smyslu nefunkčními směry a nefunkčními emocemi. Poplakat si, trošku ponadávat, to není problém, problém je v tom, se z toho velice rychle zase "vyhrabat". Uvědomit si sílu slov a sílu myšlenek, vzít to vše kolem sebe skutečně už jen jako Pozorovatel. Jak na to, úplně jednoduše, když se něco "děje", jak uvnitř vás, tak kolem vás, cíleně si řekněte třeba toto:

 Stop, CO se to TU právě děje. CO slyším a co mi to má říci, jak se v tuto chvíli cítím. CHCI TO?! 

A pak, pak se už jen podle toho zařídit. Je to TAAAAK jednoduché a přesto pro většinu lidí po zbytek jejich života nemožné.

Za sebe mohu jednoznačně říci, neexistuje nic báječnějšího, než být Pozorovatelem:-))

 

Po ránu, kdy ještě většina lidí spí, či jen v tichosti a rychlosti utíká do práce mimo domov, si sedám ráda s šálkem bylinkového čaje na naše květinové balkony. Za zpěvu ptactva pak studuji další "moudra". Většinou si pak každý den vyberu něco, co si pak v tom dni a příštích chystám odzkoušet. Není totiž podstatné něco číst, či slyšet, vidět...nejdůležitější je pak to použít i v životě. Jen praxe z vás může udělat Mistra. Co je vám platné, když budete mít doma plno chytrých knih, všude kolem sebe skvělé a moudré citáty aj., když to neaplikujte ve svém životě. O tom to totiž je. Ty knihy na vás čekají a postrčí vás, ale jen popostrčí, to ostatní je jen na vás. Nastoupíte do rychlíku či do osobáku. Vaše volba a ano, existuje mimo jiné tkzv. Zákon volby (podle báječného a jedinečného autora a vrcholového sportovce, Dana Millmana). Každý má tedy právo si zvolit to či ono. Následky, jistě, i s těmi musí počítat. 

Odvaha, trpělivost, disciplína. Stát se díky jim Mistrem.

   

Zajíček ve své jamce sedí sám

sedí sám.

Ubožáčku, co je ti, že nemůžeš skákati.

Chutě skoč, chutě skoč

a vyskoč!

Zajíci, panečku, to je tak nějak kapitola už sama o sobě. Zajíc se pak rozlišuje na domácího a divokého. 

Už to samo evokuje pocity Svobody a Nesvobody.

Malí zajíčci patří k nejroztomilejším tvorečkům, mnozí je mají i doma

v bytě jako domácí mazlíčky. 

A Zajíc je také Znamení v čínském zvěrokruhu. A jedno je jisté, má sakriš za těma dlouhýma ušima. Ten se jen tak nenechá vypéci od nikoho a utíkat umí, když je třeba, jen se za ním práší. Ono je někdy totiž moudré opustit bojiště bez boje a to nejen v zaječím světě. Ne nadarmo se pak říká: Kdo uteče, vyhraje. I když, samozřejmě, ne vždycky. Nicméně utíkat neznamená vždy prohrát. Například léta letoucí trénující šaolinští mniši jsou v tomto mistrovství naprosto dokonalí. Předstírají útočníkovi slabost a pak nečekaně udeří. Kdepak, na šaolinské mnichy hned tak někdo nemá. Někdo se může ptát, proč vlastně mniši cvičí bojové sporty. Kdysi dávno byly jejich kláštery v horách často přepadávány a staly se snadným terčem tehdejším raubířů a tak se mniši vydali do přírody a sledovali zvířata, jaké mají techniky boje a poté se vrátili a začali nacvičovat podle nich své techniky. Časem se z nich stali mistři nad mistry. Není totiž nejdůležitější dělat mnoho věcí naráz. To pravé umění je v tom, prohlubovat to, co dělám nejlépe, do posledního detailu. A tak mniši léta na své technice šaolinského boje pracovali a vypilovali ji do nejvyššího Umění boje.

Možná se právě i vy vrháte bezhlavě do moc věcí najednou a uniká vám to podstatné. Najděte si jednu věc, ve které jste dost hodně dobří a ty pilujte do perfekcionismu jako ti mniši z klášterů v náhorních plošinách Tibetu. 

Překrásné oranžové růžičky jsem objevila na balkoně úplně nečekaně, nějak se ztratily v porostu velkého stromu tisu a až paprsky sluníčka mi je ukázaly v jejich oranžové kráse. Dodatek: voní ačkoli jsou malé, přenádherně.

Patřím k těm, kteří prostě odmalička milují pohledy. Neztratilo se to u mne ani v době techniky, kdy je obrázků všude přehršel. Kdepak, takový pohled, to je Slavnost pro všechny smysly těla. Grafický  pohled se zajícem jsem koupila u děvčat v knihkupectví ve Znojmě, kam jsme se s manželem vydali na výlet. Znojmo je nádherné město, jsme tam moc rádi, už jsme si ho projeli i turistickým vláčkem a byla to paráda. Cítím v tomto městě moc krásnou energii a doted jsem tam potkala jen skvělé lidičky, jak venku, tak na úřadech... Znojmo je prostě IN.

Z načich balkonů bude, přiznávám se, brzy džungle. Nicméně, to je přesně můj cíl. Když jsem byla malá holka, ráda jsem se schovávala do keřů u potoku a pak sledovala potichu dění kolem. Připadala jsem si tam tehdy jako takový malý agent, který pozoruje, zda je všechno kolem v pořádku, aniž by byl viděn. Nuž, zůstalo mi to tak nějak dodneska. 

Tohle je přední balkon. O tom, jak jsme zachránili ten velký strom - tehdy před lety, pravda, byl trochu menší, jsem myslím, už kdysi psala. Tak ještě jednou pro zvídavé. Nedaleko nás se tehdy rušilo zahradnictví i se stromy, které už rostly v zemi. Byly doslova za pakatel. Mělo to jen jeden háček, člověk dostal nářadí do ruky a musel si je jít sám vykopat. Vybrali jsme si s manželem tehdy tohoto krasavce a začli kopat. Představovali jsme si to jednoduše, vykopeme trochu díru, naložíme do auta a odvezeme si ho domů. Z malé díry se stala větší, po hodině už z ní byla velká kotlina a po dvou hodinách se nám ho pod našim mohutným úsilím podařilo vyndat nahoru. Další legrace pak byla ho dostat do auta. Manžel někde nasbíral nějaké prkna a finálně jsme ho doslova narolovali přes ně do auta. 

Později pak přijely bagry a vše, co tam v zahradnictví zbylo, zabagrovaly. Myslím, že náš krasavec si je plně vědom své záchrany na poslední chvíli a tak roste a roste, na podzim je pak obsypaný rudými plody, které jsou údajně i jedlé, ale musí se s nimi opatrně. Létají si na něj posedět i ptáčci z okolí. Máme ho rádi a ON to ví. A ano, kdo si všiml, že na zadním balkonu vlevo máme také dva tisy, uhodl správně, i ty jsme tehdy zachránili.

  

Když se oprostíš, jde všechno samo od sebe. Svět

řídí ti, kdo se dokážou odpoutat. (Lao-c´)

Důležitou vlastnoství bojovníka je pochopit, že všechno,

co kdo dělá, má svůj důvod. Ani dobrý ani špatný,

ale jen důvod.

Bojové umění Šaolinu se za posledních 1500 let zdokonalilo natolik, že svůj význam má i držení malíčku. Protivník neustoupí, protože je zbabělý a bojí se, ale protože je to součást jeho techniky. I když vy byste raději viděli to první. Každý i takhle malý krok, každý pohyb, který někdo učiní, mají svůj důvod a účel.

Ani obchodník, který vám dá něco levně, nebo dokonce zadarmo,to nedělá proto, aby vám udělal radost. Poodstupte o krok a takové představy se zbavte. I když to zpočátku nebude snadné. S překvapením najednou uvidíte jeho skutečné záměry.

Umět se oprostit znamená i schopnost soustředit se na to podstatné. „Moudrý člověk si v životě nevšímá nepodstatných věcí,“ říká se v Číně. A to jsou v prvé řadě věci, které stejně nelze změnit. „Když se člověk oprostí,“ říká Lao-c‘, „jde všechno samo od sebe. Svět ovládají ti, kdo se dokázali oprostit od předpojatosti.“ Šaolinská zásada nás učí osvojit si právě toto oproštění.