Zajíček ve své jamce sedí sám

sedí sám.

Ubožáčku, co je ti, že nemůžeš skákati.

Chutě skoč, chutě skoč

a vyskoč!

Zajíci, panečku, to je tak nějak kapitola už sama o sobě. Zajíc se pak rozlišuje na domácího a divokého. 

Už to samo evokuje pocity Svobody a Nesvobody.

Malí zajíčci patří k nejroztomilejším tvorečkům, mnozí je mají i doma

v bytě jako domácí mazlíčky. 

A Zajíc je také Znamení v čínském zvěrokruhu. A jedno je jisté, má sakriš za těma dlouhýma ušima. Ten se jen tak nenechá vypéci od nikoho a utíkat umí, když je třeba, jen se za ním práší. Ono je někdy totiž moudré opustit bojiště bez boje a to nejen v zaječím světě. Ne nadarmo se pak říká: Kdo uteče, vyhraje. I když, samozřejmě, ne vždycky. Nicméně utíkat neznamená vždy prohrát. Například léta letoucí trénující šaolinští mniši jsou v tomto mistrovství naprosto dokonalí. Předstírají útočníkovi slabost a pak nečekaně udeří. Kdepak, na šaolinské mnichy hned tak někdo nemá. Někdo se může ptát, proč vlastně mniši cvičí bojové sporty. Kdysi dávno byly jejich kláštery v horách často přepadávány a staly se snadným terčem tehdejším raubířů a tak se mniši vydali do přírody a sledovali zvířata, jaké mají techniky boje a poté se vrátili a začali nacvičovat podle nich své techniky. Časem se z nich stali mistři nad mistry. Není totiž nejdůležitější dělat mnoho věcí naráz. To pravé umění je v tom, prohlubovat to, co dělám nejlépe, do posledního detailu. A tak mniši léta na své technice šaolinského boje pracovali a vypilovali ji do nejvyššího Umění boje.

Možná se právě i vy vrháte bezhlavě do moc věcí najednou a uniká vám to podstatné. Najděte si jednu věc, ve které jste dost hodně dobří a ty pilujte do perfekcionismu jako ti mniši z klášterů v náhorních plošinách Tibetu. 

Překrásné oranžové růžičky jsem objevila na balkoně úplně nečekaně, nějak se ztratily v porostu velkého stromu tisu a až paprsky sluníčka mi je ukázaly v jejich oranžové kráse. Dodatek: voní ačkoli jsou malé, přenádherně.

Patřím k těm, kteří prostě odmalička milují pohledy. Neztratilo se to u mne ani v době techniky, kdy je obrázků všude přehršel. Kdepak, takový pohled, to je Slavnost pro všechny smysly těla. Grafický  pohled se zajícem jsem koupila u děvčat v knihkupectví ve Znojmě, kam jsme se s manželem vydali na výlet. Znojmo je nádherné město, jsme tam moc rádi, už jsme si ho projeli i turistickým vláčkem a byla to paráda. Cítím v tomto městě moc krásnou energii a doted jsem tam potkala jen skvělé lidičky, jak venku, tak na úřadech... Znojmo je prostě IN.

Z načich balkonů bude, přiznávám se, brzy džungle. Nicméně, to je přesně můj cíl. Když jsem byla malá holka, ráda jsem se schovávala do keřů u potoku a pak sledovala potichu dění kolem. Připadala jsem si tam tehdy jako takový malý agent, který pozoruje, zda je všechno kolem v pořádku, aniž by byl viděn. Nuž, zůstalo mi to tak nějak dodneska. 

Tohle je přední balkon. O tom, jak jsme zachránili ten velký strom - tehdy před lety, pravda, byl trochu menší, jsem myslím, už kdysi psala. Tak ještě jednou pro zvídavé. Nedaleko nás se tehdy rušilo zahradnictví i se stromy, které už rostly v zemi. Byly doslova za pakatel. Mělo to jen jeden háček, člověk dostal nářadí do ruky a musel si je jít sám vykopat. Vybrali jsme si s manželem tehdy tohoto krasavce a začli kopat. Představovali jsme si to jednoduše, vykopeme trochu díru, naložíme do auta a odvezeme si ho domů. Z malé díry se stala větší, po hodině už z ní byla velká kotlina a po dvou hodinách se nám ho pod našim mohutným úsilím podařilo vyndat nahoru. Další legrace pak byla ho dostat do auta. Manžel někde nasbíral nějaké prkna a finálně jsme ho doslova narolovali přes ně do auta. 

Později pak přijely bagry a vše, co tam v zahradnictví zbylo, zabagrovaly. Myslím, že náš krasavec si je plně vědom své záchrany na poslední chvíli a tak roste a roste, na podzim je pak obsypaný rudými plody, které jsou údajně i jedlé, ale musí se s nimi opatrně. Létají si na něj posedět i ptáčci z okolí. Máme ho rádi a ON to ví. A ano, kdo si všiml, že na zadním balkonu vlevo máme také dva tisy, uhodl správně, i ty jsme tehdy zachránili.

  

Když se oprostíš, jde všechno samo od sebe. Svět

řídí ti, kdo se dokážou odpoutat. (Lao-c´)

Důležitou vlastnoství bojovníka je pochopit, že všechno,

co kdo dělá, má svůj důvod. Ani dobrý ani špatný,

ale jen důvod.

Bojové umění Šaolinu se za posledních 1500 let zdokonalilo natolik, že svůj význam má i držení malíčku. Protivník neustoupí, protože je zbabělý a bojí se, ale protože je to součást jeho techniky. I když vy byste raději viděli to první. Každý i takhle malý krok, každý pohyb, který někdo učiní, mají svůj důvod a účel.

Ani obchodník, který vám dá něco levně, nebo dokonce zadarmo,to nedělá proto, aby vám udělal radost. Poodstupte o krok a takové představy se zbavte. I když to zpočátku nebude snadné. S překvapením najednou uvidíte jeho skutečné záměry.

Umět se oprostit znamená i schopnost soustředit se na to podstatné. „Moudrý člověk si v životě nevšímá nepodstatných věcí,“ říká se v Číně. A to jsou v prvé řadě věci, které stejně nelze změnit. „Když se člověk oprostí,“ říká Lao-c‘, „jde všechno samo od sebe. Svět ovládají ti, kdo se dokázali oprostit od předpojatosti.“ Šaolinská zásada nás učí osvojit si právě toto oproštění.