Když něco chceš, tak za tím běž...

Čára našeho života je tragická a nádherná arabeska, črtaná rydlem duše na skle času. Pierre Reverdy

čtvrtek 29. listopadu 2012

Zase jsem padla na skvělé úlovečky

 a to jsem po nich tentokráte záměrně ani nešla, prostě se mi zase připletly do cesty a tak jsem je vzala jak pro sebe, tak se určitě některé budou hodit jako dárečky pro někoho. Ta červená dřevěná hvězda poputuje například dneska večer k sousedům pod náma, ke kterým jsme dneska pozvaní, přidám do ní cukrovíčka a tu lampičku s červeným srdíčkem a samozřejmě na to půjde nezbytná červeno kostičkovaná mašlička.  
Hrníček s anděly a k tomu krásnou andělskou krabičkou poputuje mezi svátky k mé švagrové, co mi dělá už léta vlásky a tudíž mne pro svět činí krásnou.
Červený stromek z drátku si asi ponechám na pověšení já, dá se ale jen pověsit, normálně stát nebude a nebude;-)
A andělská křidélka se budou hodit na dárečky po zabalení. 


 
 
 

 
 
 
 
 
 
 
 

neděle 25. listopadu 2012

Olinčiny dárečky


jsou jen a jen pro mne a jsou neskutečně krásné, už jen tím, že je dělala sama. Fantazie jsou především ty látkové ozdobičky na zavěšení, krásně totiž voní, Olinka do nich všila vánoční koření, voní tu hřebíček, skořice, mám z nich obrovskou radost a samozřejmě i z korálkového andělíčka a dalšího látkového srdíčkového andělíčka a v neposlední míře děkuji Olince i za krásně ručně vyšité vánoční přáníčko.
Moc děkuji Olinko, za tu krásu a za tvou práci pro mne.
Jinak Olinka umí malovat i nádherné obrázky a další spoustu krásných věcí najdete přímo u ní na její webové strance ZDE.
Prosím, nekopírujte vlastnoruční výrobu daného tvůrce/prodejce, akceptujte jeho originální autorství. 




 
 


čtvrtek 22. listopadu 2012

Perníková chaloupka prostě provokuje


nevím, jak vás,ale mne tedy vždycky tak nějak při pohledu na ni vnitřně nějak zase a znovu "dostane", zda je to tím, že je postavená celá z dobrého mnam perníku, nebo tím, jak Jeníček s Mařenkou nad zlou ježibabou vyhráli, nebo tím, že stojí uprostřed kouzelného lesa, prostě jak vidím perníkovou chaloupku, ihned se u mne rozheraje barevná fantazie. Ten perníkový domeček je prostě vždycky úžasný a tyto jsem dneska našla na MMB u Libušky, no nejsou nádherné;-)  

 
 
 

středa 21. listopadu 2012

Šperky jako z pohádky umí

na fleru vyrobit Nagua. A ještě k nim dát krásná povídání. Tak tady je to zase jednou o tom, že kdo umí, ten umí a kdo k tomu přidá kopu lásky, ten umí hned dvakrát. Tady se nedá už nic jiného, než jen zatleskat prodejkyni a výrobkyni v jednom. 

 

  "Taková zima..." povzdechla jsem si.. " to tady dlouho nebylo.."
HVÍÍÍÍÍÍ  HVÍÍÍÍÍÍÍÍ...
.. úpěnlivě hvízdla konvice s vařící vodou zavěšena na háku v krbu..
Nevím, co mě to popadlo...přemýšlela jsem...vařit zrovna dneska čaj v krbu...
A musela jsem se od srdce zasmát...
Vždycky, když mám strašnou spoustu práce, přidávám si další a věci dělám komplikovaněji..
Ale to jsem celá já...
Muchtar venku štěkl... Ňaf...
Mí tři kocouři ani neotočili hlavu, když jsem mokrého a promrzlého kovářského psa pouštěla dovnitř..
Jak trpělivě se nechal zabalit do deky a jen letmo čenichem zavětřil, copak, že je v konvici dobrého...
"Čaj Muchtárku, a čajík ty nerad..." řekla jsem spíš pro sebe...
Sedla jsem si k obrovskému krbu- postavil ho můj kovářský a tím mi splnil obrovský sen, vždycky jsem toužila po krbu- starém anglickém krbu, kde se celá vejdu-a tak ho teď mám..
S vděčností a láskou v srdci jsem pomalounku usrkávala čaj z bucláku, co měl ouško zakroucené jako skřítkovskou čepičku.  Ani nevím jak dlouho jsem takto bez hnutí s úsměvem na rtu seděla vedle Muchtara a mých tří kocourů..
...přesněji s Gregorem Corneliem na klíně- to je třetí kocourek, co u nás bydlí teprve pár měsíců.. takže je to ještě kocouří miminko...
Prostě dokonalá pohoda...
Při těchto myšlenkách o dokonalé pohodě sklouzly mi oči k oknu..
Vítr fičel a meluzína zpívala svou táhlou píseň..oheň v krbu praskal a zvířectvo spokojeně oddechovalo a vrrrrnělo... Můj kovářský byl ještě v kovárně a já jsem měla ve skicáři čerstvě načrtnuto pár nových nádherných skvostíků.. Prostě doba jako vyšitá pro zázrak...napadlo mě..
A jak to tak u mně bývá, stalo se...
Vrzla branka... Kovářský!!! Napadlo mě a vyskočila jsem.
Hodila jsem přes sebe pléd, nazula si holinky a vyběhla ven do tmy.....
Branka byla zavřená a nikde nikdo...
Zavolala jsem na kováře jménem...
ALE NIC!
"Asi se mi to jen zdálo"...pomyslela jsem si a pomalu jsem kráčela zpět k domku a vtom znovu VRRRRZ... vrzla branka, prudce jsem se otočila a zase nic, branka byla zavřená a nikde nikdo...
Srdce mi bušilo, ale přesto jsem se rozhodla obejít zahradu.... nikde ...však nikdo...nebyl...
Došla jsem zpět k brance a ta přímo před mýma očima sama od sebe naléhavě zavrzala.
VRRRRRRRRRZZZZZY VRRRRZZZZZ....
Škublo se mnou... "jak je možné, že tak vržeš, když jsi zavřená?" řekla jsem potichounku...
"Jak jinak by sis všimla, že tady dole mrznou....." ozvalo se ze tmy...
Čaj jsem sice měla, ale bez rumu, proletělo mi hlavou... zdálo se mi, že na mě mluví branka..
Trochu trpce jsem se při těchto myšlenkách zasmála..
"A proč bych nemluvila, když ty jsi prve mluvila se mnou??!!" odvětil zase hlas ze tmy, tedy z branky....??!!
"No to je fakt!" řekla jsem nahlas, když mi došlo, že jsem rozhovor začala já...
"A proč teda vržeš?"
"Vždyť už se konečně koukni do schránky na dopisy..." zavrzala branka...
Zkřehlou rukou jsem otevřela schránku, co byla ukovaná jako malý vílí domeček a srdce se mi málem zastavilo úžasem..
V malém kovaném domečku se k sobě choulila malilinkatá  stvořeníčka a nezmrzla jen proto, že si tady ptáci na jaře postavili hnízdo, které je trochu chránilo od venkovního chladu a promrzlých stěn schránky..
Ani chvíli jsem neváhala a opatrně jsem vzala celé hnízdečko do dlaní a schovala ho pod pléd.
Běžela jsem k domku a zastavila jsem se až před krbem, abych si ta malá písklata prohlédla...
Mají určitě na kahánku, když už ani nepískají, bolestně mi proběhlo hlavou.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem v hnízdečku vůbec nenašla ptačí mláďata, ale...
...ale malé , maličké tvorečky, celé pokrčené a zimou prokřehlé..
Hned jsem nachystala misku s teplým mlékem a medem a samozřejmě i kousek koláče...prostě skřítkovskou hostinu... a od té doby to dělávám stále... když je teplo, dostanou skřítci svou misku ven na verandu a když je zima, pak ji nechám v koutku v domě... Zajímavé je, že se jí kocouři ani nedotknou..asi ví...
Po chvíli se za zvuku jemného švitoření přihrnuli na misku s mlékem a jeden vedle druhého se nahnuli přes okraj a mlaskavě pili mléčko, až lepkavé medové kapičky létaly na ubrus...
Teprve teď jsem si mohla všechny prohlédnout zblízka...
Ještě teď třeštím oči, když si na to vzpomenu...
Byli to malincí skřítkové a skřítulinky..
Jeden, ten největší- tedy nebyl větší než můj palec se po chvíli odhodlal a s kouskem koláče předstoupil před můj obličej a povídá:
"Díky...díky....díky..." pak se svalil a usnul... ostatní chrápajícího skřítka odnesli do hnízdečka, kam jsem dala měkounký hedvábný kapesník, co ho používám jako záložku ve skicáři a pak pokračovali v hodování...
Teprve teď mi došlo, že mám za sebou tři páry lačných kocouřích očí...
Ale mýlila jsem se... kocouři o skřítcích věděli, ale jako by odjakživa patřili k tomuto domu a rodině.. vůbec nic se nedělo.. žádný lov..
Vydechla jsem úlevou a dolila jsem skřítkům mléko a medovou lžičku jsem opřela o talířek vedle..
Kovářský přišel tak unavený, že jsem mu ani nic nevyprávěla, nechala jsem to na ráno...
Ráno jsem běžela do kuchyně a musela jsem se začít smát na celé kolo...
Né pár skřítků, ale mnoho, mnoho, mnoho malých stvořeníček pobíhalo po kuchyni a dovádělo...
Netuším odkud se všichni vzali, ale bylo to krásné... prostě plný dům radosti...
Když jsem svému milému kováři vše vyprávěla při snídani, kterou jsem mu donesla do pelechu, jen se smál...
Než odešel, políbil mě na čelo jako malé děvčátko a pohladil po tváři... a řekl jen , že ty mé pohádky naprosto miluje, ale že mě asi nepotěší nepořádek, co udělali kocouři v kuchyni...
"Jo, kocouři!  To vůbec nebyli kocouři..." ale to jsem jen špitla pro sebe...proč mu dělat další vrásky se skřítky, stačili nám na podzim vylíhlí draci... a pak nemusí všechno vědět...Že?!
Zasmála jsem se... jen tak pro sebe..
V kuchyni jsem uklidila a dala jsem se do výroby malých pelíšků pro skřítky, co kdyby chtěli zůstat po celou zimu... vlastně jsem v to doufala...
A tak tady žijeme už více než týden... mráz stále maluje na okna své mrazivé květy, meluzína zpívá a já si chodím povídat s brankou, ale odpovídá jen po setmění...
Namazala jsem ji panty a slíbila ji, že ji hned z jara natřu barvou, jaká se jí bude líbit... a třeba bude i duhová...
Kovářský stále nic netuší, jen si myslí, že nám krapet zdivočeli kocouři a ani se moc nediví, že stále vařím mléko s medem a peču koláče...
Až dnes .... kovářský se stavil jen pro teplé oblečení a se svým pomocníkem vydali se k Michalovi do stájí vzít míru na nové kování vrat, co se náhle rozpadlo...
Takže budou pracovat až do rána... koně mrznout nesmí...
Cítila jsem zvláštní hluboký poklid... dlouho jsem si "samotu" tak nevychutnávala...
A skřítci? Jako by to věděli... uspořádali si něco jako bál... ani nevím odkud vytáhli spoustu oříšků a suchých klasů... taky našli všechny zavařené jahody, sušené maliny a borůvky... a domácí marmelády konzervované brandy... takže asi nemusím popisovat, jak veselo jsme doma měli...
Za chvíli bude půlnoc kostelní hodiny budou odbíjet...pomyslela jsem si... mám moc ráda zvuk zvonků v hodinách...
Zbystřila jsem...
Ale jakmile zvon udeřil poprvé... skřítci se někam ztratili a byl klid a ticho...
VVVVVRRRZZZZZ!!!!
Velmi silné zavrzání branky mě probralo ze snění...
Okamžitě jsem otevřela hlavní dveře a vykoukla do tmy..
VVVVRRRZZZZ...
Opět zavrzání....
S plédem a holinami jsem se vydala přes zahradu k brance..
Dychtivě jsem otevřela schránku na dopisy...co kdyby....
"AAACH..." vydechla jsem úžasem...
Ve schránce byl malý hedvábný váček s pravou právě vykvetlou růží, obtočený čerstvým stéblem trávy..
"Teď?! Vždyť je mínus dvacet?" vypadlo ze mně...
"To je dárek královny Mab.." řekla branka.." Královny všech víl a skřítků... Chce ti poděkovat za své děti..."
S váčkem, který jsem tiskla na srdci jsem vběhla dovnitř a pomalounku ho otevřela...
Uvnitř byl nádherný, přenádherný amulet a náušničky......jantar a olivíny...
"Jak já tu kombinaci miluju.... čerstvá, svěží tráva a med...Děkuju!!!" hlesla jsem se slzami v očích...
"To je Roh hojnosti... ať tě hojnost provází a dobré síly nechť jsou ti stále nakloněny..." jakoby to zazpívala meluzína, ale nebyla to meluzína, byla to samotná Královna Mab...
Tu noc jsem už neusnula...
Ráno jsem přivítala kovářského, co mi řekl, že vůbec nechápe, jak se mohly mohutné panty na stájových dveřích z ničeho nic tak rozpadnout a jestli jsem se doma sama nebála...
"Sama???!" řekla jsem s úsměvem...ale už jsem dál nepokračovala a raději udělala pořádnou teplou snídani...
Dnes a denně děkuji za dary a zázraky, co se neustále dějí okolo mně...
A prosím, když bude vaše branka náhodou vrzat, zeptejte se jí, zdali něco neukrývá ve schránce na dopisy...  A já teď jdu ohřát další mléko s medem... a zadělat na koláče...

Prosím, nekopírujte vlastnoruční výrobu daného tvůrce/prodejce, akceptujte jeho originální autorství. 

 

 
 
 
 
 
 

neděle 18. listopadu 2012

Ta je teda tak nádherná


ahc škoda, že už mi prostě a jednoduše další lucernička doma nikam nevleze, protože tato tedy vážně stojí za o. Takže pro ty, kdo doma ještě místo mají, najdete ji ZDE. A samozřejmě, že tam najdete i další krásné možné úlovečky. Ale ta lucerna, to je sen. Asi půjdu hledat větší bydlení;-)