Mallorca - den druhý - odpoledne

 

Přímo do městečka Pollenca jsem ale dneska již nejeli, zvolili jsme příjemnější a pohodlnější alternativu přímo u moře a to procházku na promenádě přístavu Port de Pollenca. 

Na ostrově Mallorca bylo zvykem, že města byla stavěna několik kilometrů dál od pobřeží, aby byla chráněna před piráty. V roce 1150 na Pollencu zaútočil slavný turecký pirát Dragut, město mu však odolalo. Dnes v přístavu kotví luxusní jachty a vyplouvají z něj z různé parníky na plavby delší či kratší. Destinace je oblíbená Brity střední vrstvy a přiznám se, že mi bylo příjemné, že jsem konečně neslyšela jen němčinu, protože více než 50% ročních návštěvníků tvoří právě Němci.

Dlouho promenádou, stranou aut, se můžete dát krásnou procházkou podél piniových stromů až k poloostrovu, kde cesta končí, je na něm umístěný maják a je to vojenská zona. Podél promenády se nacházejí hotely, apartmány a krásné vily. Právě v jedné z nich se zde natáčel i detektivní román Agathy Christie Problem at Pollensa Bay. Všimli jsme si, že ačkoli u nás u hotelu bylo stále poměrně větrno a po ránu a navečer dokonce chladný vítr, zde jakoby se vítr přístavu vyhnul a také tu bylo tepleji. Je to ale jistě tím, že nad přístavem už se rozpíná do výšky pohoří a sám přístav je více chráněn, není na otevřeném moři. Po dlouhé procházce jsem ale také již musela...Naučila jsem se, že nejlépe se chodí, když je zapotřebí a to u mne je vždycky, na toalety do drahých hotelů a tak jsem si to zamířila na konci promenády do 5 hvězdičkového, zrovna byly u recepce dámy v krásných kloboucích a to se mi moc líbilo. I já klobouky miluji. Pokud máte obavy takto zdánlivě drze vrazit do hotelu, nemusíte mít, toalety bývají vždy nedaleko recepce a nikdo nepozná, zda jste host, či ne. Chce to jen zdravou formu drzosti a rovnou si prostě někam zamířit, v případě potřeby směr změnit na ten správný;-) A nikde jinde nemám přeci tak úžasnou jistotu nádherné vonavé toaletky, a ty zaručeně jsou právě v těchto noblesních hotelech.    

Dnes jsme toho moc nenafotili, už jsme byli nějací unavení, ale do přístavu jsme se ještě jednou v průběhu dalších dnů vrátili a to bude fotek již více.  

 

 

 

Schyluje se k večeru a tak se pomalu vracíme zpět do hotelu, ve kterém máme předplacenu polopenzi a tudíž i večeři formou bufetu. Nám přidělená číšnička pro nápoje je blondýnka, malinká se slovanskými rysy, typuji ji na Polku. Manželovi to nedá a zeptá se jí, odkud je. Usmála se a povídá, že z Bílé Rusi, je na ostrově již 8 let, vdaná za Mallorčana. Rychle se snažím ze sebe vydolovat nějakou ruštinu, pak mi dochází, že u nich se asi moc rusky nemluví, ale to nevadí, vidí snahu, koriguje mne a smějeme se obě. Je to příjemné a milé. U večeře máme v příštích dnech také i další legraci, sedíme u stolu pro dva, manžel zády k bufetu, jsme od něj jen kousíček a já směrem k němu a mám tak přehled, co se kde děje a na lidi kolem, ty já moc ráda jen tak pozoruji. Sedíme u jednoho ze sloupů a tak vidím jen sousedku vedle mne na mé straně za sloupkem a jak tak jíme, vykoukne na mne zpoza sloupu z manželovy strany starší pán s brýlečkami a že se musí podívat, koho má za sloupem za novou sousedku, že na mne nevidí a je nezdvořilé nepozdravit. Od té chvíle se vždy zdravíme, byt třeba zpoza sloupu ze strany. Tento pár nám prozradí později skvělý hotelový trik, ten si ale nechám na závěr našeho pobytu, tak, jak šel čas, budu vám vyprávět, co se nám a kde všechno přihodilo.  

Tohleto zapůjčené autíčko nám spolehlivě sloužilo a vozilo nás po celou dobu a všude jsme krásně trefili dokonce i bez navigace, za tu se totiž platí zvlášt a tady by to bylo docela zbytečné, cesty jsou krásně značeny a vždy se můžete přeci podle starého osvědčeného způsobu na cestu někoho místního zeptat a za ušetřený peníz za navigaci v autě si můžete s láskou dopřát třeba velké úžasné zmrzlinové poháry.

     

 Přímo z okna našeho balkonu jsem mohla pozorovat i lodě, které připlouvaly k naší pláži. Ale na ten dřevěný můstek jsem moc nešla, záhadně se někdy podezřele pohyboval a tak jsem šla jen tak do půlky a stačilo mi to. Tento můstek byla taková třešnička na dortu pro okolí, chodili se z něj dívat lidé všude kolem z dalších hotelů. Někdy to bylo navečer hotové procesí. Ne, západ slunce jsme neviděli, ale přímo z postele jsme po ránu mohli sledovat východ slunce a samozřejmě, fotečky vždy budou. Nikdy jsem nebyla líná si přivstat již kolem čtvrt na sedm a čekat, až se slunce vyhoupne jako zázrakem nad mořskou hladinu. Venku z balkonu jsem pak nafotila nádherné záběry. Za tyto kouzelné ranní chvíle se i ta zima přes noc náhle vytratila a jakmile vyšlo slunce, bylo hned tepleji.

 Co se týče těch lehátek na pláži, možná jste si všimli, že mají uprostřed tyče takový podivný kruh, to je kasička na peníze. Pláž zřejmě hotel někomu soukromě pronajímá a tak si za lehátka musíte zaplatit i vy jako hoteloví hosté, což nikdo ale nedělal, protože jsme měli lehátka všude kolem hotelu a pláž jen kousínek od nás. Za celou dobu pobytu jsme viděli, že lehátka využívá minimum lidí kolem, raději si lidé přinášelí svá vlastní, nebo rohože. Když si budete objednávat hotel, pozorně si všimněte v prospektech, či se to na to ještě pořádně přeptejte, zda k hotelu patří pláž a zda se musí platit na ní za lehátka a slunečníky a pokud ano, kolik. Pak zvažte, zda by nebylo lepší si připlatit hotel vedle, který je sice o fous dražší, ale má v nabídce jak lehátka tak slunečníky.

 Na rozdíl od minulého roku jsme letos za celých 9 dnů nezažili moře klidné, byly stále vlny, což mně ale osobně nevadilo, miluji jak moře klidné, tak neklidné a naslouchání šumění vln je nádherná meditace pro duši. Aspon tedy zaručeně pro tu moji ano.

Po večeři jsme se šli na chvíli projít po pláži a pak už zpět, za celý den již docela uchození, do našeho apartmánu v prvním patře. Vždy odpoledne se náš pokoj ocitl ve stínu a navečer začal vát od otevřeného moře ostrý studenější vítr. Ulehli jsme do ložnice a po chvíli nám začala být zima, no dobře, hlavně mně. Povídám manželovi, že nechápu, proč je taková zima a že mám pocit navíc, že studený vzduch kolem mne přímo táhne odevšad. Šla jsem zkoumat, proč a netrvalo dlouho a našla jsem, proč tu máme takovou zimu. Vchodové dveře neseděly přesně z několika stran a když jsem dala na ně ruku, doslova na mne zahvízdala na plné pecky studená meluzína. Navíc ventilační šachta v předsíni byla rovněž otevřená, sundala jsem z ní poklop a zjistili jsme, že je toprostě jen taková nějaká díra pod střechou apartmanu. Odtud táhlo též pořádně. Manžel povídá, to nevadí, zavřeme si dveře do ložnice, bude nám tepleji, ouha, bylo by to krásné, kdyby se ale zavřít daly. Nedaly, nebot asi díky zimě se celé zkřivily včetně dřevěného rámu a zavřít je možné nebylo. Po ránu jsme to nahlásili jak zástupkyni TUI, tak na recepci.    

 A tady v červené bundě, za kterou jsem vděčná, že jsem ji měla s sebou, neb ve stínu byla od moře docela zima, pozoruji z balkonu pohodlně dalekohledem obzor, lodě i vlny. Mohu to dělat hodiny a neomrzí mne na to. Pod zadkem mám dva polštáře, bez nich bych totiž viděla přesně jen v úhlu očí  vršek zábradlí, takto jsem měla vyšší výhled;-) Na vánoce mi manžel slíbil kvalitnější dalekohled.

Mallorka - Den druhý

Než jsme se však z hotelového pokoje přestěhovali do náhradního apartmánu, nechtělo se nám marnit čas do 13 hodin čekáním a vydali jsme se tedy autem do nedalekého městečka  ALcúdia. Je to starobylé město, nacházející se mezi dvěma bývalými římskými koloniemi – Badií de Pollenca a Badií d’Alcúdia. Je obklopené částečně středověkými hradbami. Nikde není žádná upoutávka a jen náhodou jsme tudíž zjistili, když jsme projížděli městečkem, že po části hradeb chodí lidé a že jsou tudíž přístupné. Hned jsem na to manžela upozornila a příště jsme si je též prošli.

Dnes je neděle a to je den, kdy se koná v Alcúdii trh. Protože jsme měli spoustu času, tak jsme si ho rádi prošli. Manžel sháněl nějakou šikovnou vestičku s kapsami a bez límečku. Když jsme došli na konec trhu, objevil jeden stánek, kde bylo kožené zboží. Přeochotný prodavač se objevil natotata a hned manželovi začal sundávat všechny možné vesty. Bydle prý kdysi nějaký čas v Rakousku v Linzi a tak jsme se s ním docela slušně dorozumívali německy. Původní cena vestičky byla 135 euro. Manžel nerad smlouvá, ale ani mu tato vybraná vesta, údajně z pravé antilopí kůže,  nevyhovovala. Prodavač začal snižovat cenu na 110. Když manžel nejevil zájem, tak začal dál smlouvat na 80. Mimochodem, přesně tuto vestu jsme pak během našeho pobytu viděli v Palmě (hlavní město Malorky) za 50 euro.

Pak začal prodávajíc vyndávat další vesty k posouzení. Manžel mu jasně řekl, že chce vestu s hodně kapsami a bez límce a neutrální barvu a o jakoukoli jinou, že prostě nemá zájem. Kdepak, jako kdyby hrách na stěnu házel, po chvíli kolem nás leželo vest všeho druhu, jen ne taková, jaká by se hodila manželovi. 

Když si muž stále nevybral, začal prodavač snižovat dále cenu z té původní, že prý mu ji dá za to, že je jeho dnešní první zákazník, za 50. Posléze pochopil, že z kšeftu asi nic nebude a řekl manželovi, že u něj kupují jinačí zákazníci, co jezdí v bohatých autech a on že je fajnovec s nosem nahoru. To už jsem nevydržela já a s klidem mu povídám: Prosím, bez urážení. Děkuji. Na to téma se na mne poprvé pořádně podíval – shlédl pozorně mé hodinky Swatch, mé pravé kožené sandále na nohou a drahé sluneční brýle a ani nepípl. Ale stále se snažil zachytit manžela a donutit ho nějak ke koupi. Muž, už naštvaný, prchal ze stánku, tak jsem to odnesla já. No, odnesla, já už si dávno od nikoho nic nenechám. Jeho samomluvu o fajnovém panstvu jsem zastavila se slovy: Děkuji,velmi vám děkuji, za váš drahocenný čas. Přeji vám stovky zákazníků. Hezký den. A odcházela jsem i já. Mně na těchto prodavačích vadí, že ze začátku jsou strašně přivětiví, ochotní, až právě, jak jsem na začátku napsala, přeochotní, ale jak zjistí, že museli s cenou moc dolů a i tak, že z toho asi nic nebude, najednou se z nich stanou úplně jiní lidé. Proto také, když nemusím, u takovýchto prodavačů nic nekupuji. Vadí mi, že jasné ne, nechci, pro ně zdaleka nic neznamená a neznají ani hranice slušnosti, či drzosti, o nějaké hrdosti a cti ani nemluvě. Nicméně, podobně je tomu v Česku i s vietnamskými prodavači, v Tunisku, v Turecku… Avšak čím víc jste dál z Evropy, tím se to ale náhle mění. Byli jsme i třeba v Dominikánské republice, tak se smlouvá rovněž, ale je to naprosto jiné. I když nekoupíte, jsou prodávající veselí, přátelští a ještě si s vámi popovídají. Kolikrát jsem si tam říkala, že tu vřelost a srdečnost asi způsobuje slunce, které tam stále hřeje a svítí skoro celý rok. Psala však neteřinka, která je v současné době na práci v jednom mezinárodním hotelu, v Thajsku v Bangogu a prý přátelských, srdečných lidech nějak moc nepotkává. Nuž uvidíme, je tam teprve první měsíc, třeba to bude ještě jiné.

Osobně mi vyhovují pevné krámky, kde je cena jasná. Nevadí mi smlouvání, to mne baví, ale co mi vadí, je ta jejich zloba na konci, když nic nekoupíte. Prostě Evropanku v sobě nezapřu.

Prošli jsme si tržiště ještě z druhé strany, manžel se odreagoval brzy suvenýry, zde  otvíráky na láhve ve formě penisů a zlepšila se mu hned nálada, nuž, chlap, jak jinak.

Prošli jsme si pak pěší zonu plnou obchůdků a restaurací a kavárniček se zahrádkami. V jedné z nich jsme si dali pití. Koupila jsem první pohlednice a popojeli jsme dál zpět kolem našeho hotelu do nedalekého Can Picafortu, kde jsme si dali podél pobřeží s krásným výhledem na moře, k obědu pizzu. Upřímně řečeno, chutnala hrozně, ohřátá v mikrovlnce a mastná, ale budiž, ten pohled na azurové moře to trochu srovnal. Typické jídlo pro Španěle je tu paella,

tapas, či španělské omelety, ale protože mořské plody moc nemusíme a naložené maso také ne, tak jsme volili vždy jídla jiná. Tahle pizza se ale vážně nepovedla.    

Po procházce po zdejší promenádě jsme pak popojeli k našemu hotelu a v recepci jsme si vyzvedli klíče od nového apartmánu. Ještě musím říci, že vzhledem k tomu, že se jedná o 4 hvězdičkový hotel, očekává se, že vám kufry dopraví na pokoj. Tady byl k dispozici, jak se ukázalo již den předtím, jediný vozík na zavazadla a kufry jsme si dopravovali vždy sami. Ano, kdyby se mi chtělo, trvala bych na tom, že mi kufry někdo dopraví až na pokoj, ale to už dávno manžel bude kufry tahat sám. Nuž, prostě zase chlap v akci. Pokud bych tam však byla sama, či s kamarádkou, nehla bych se, dokud by se tomu tak nestalo. Přeci jako žena nebudu tahat kufry sama.

Apartmán se jevil být v pořádku a tak jsem vybalila naše věci a roztřídila je do skříněk. Potěšili jsme se úžasným výhledem z naší terasy do písmene L – takto jsme mohli vidět jak na moře, tak na druhé straně na vzdálenější pohoří a když už vepředu byl stín, vzadu ještě sluníčko svítilo, tedy, pokud svítilo, protože dnešní den byl spíše polojasný, s více mraky než sluníčkem. Po ubytování jsme se ještě jeli projít do nedalekého přímořského města Pollenca. O tom v dalším díle.

Typ ro vás: pokud letíte ve dvojici, zabalte si do každého z kufrů – předpokládám, že cestujete jako my, vždy jedna osoba jeden kufr, od každého oblečení z vás, něco. Tzn. do kufru jedny ponožky mé a manželovy (jedna jejich částú, do druhého druhá jejich část, do jednoho jedny plavky od každého, do druhého náhradní plavky. To proto, že kdyby se vám náhodou kufr – většinou se to stane jen u jednoho, dva od stejných osob, je spíše výjimka , ztratil, než ho najdou a pošlou vám ho dodatečně do hotelu, což může trvat klidně i pár dnů, máte tak od každého oblečení z vás něco v kufru druhém.    

 

Tady si všimněte, jak je kostel veliký, jsem tam dole před ním jako trpaslík, vždycky si říkám, jak asi v té či jiné době, lidé museli tehdy k takovým obrovským stavbám asi vzhlížet a jak se u toho cítili.

 

Povšimněte si všude té úžasné vegetace. A samozřejmě, typické pro Mallorku, jsou palmy a palmy, všeho druhu.

Tyhle podnosy jsou prostě skvělé

nedávno jsem si v OBI koupila všechny tři a nemohu si je vynachválit a protože jsem na ně ted u kávičky padla i na MMB, dávám vám sem na ně odkaz, třeba ho někdo z vás využije. Já je používám doma na všechno možné, na dokumenty, které zrovna zpracovávám, jeden menší mám v ložnici na skřínce a dávám si do něj před spaním kapičky na oči, notýsek a tužku na zapsání snů a přání...Prostě podnosů není nikdy dost. Předpokládám, že je to u vás velmi podobné jako u mne;-)

A prodejkyně kejmys na MMB má v nabídce další spoustu krásných a jistě pro mnohé z nás nezbytných věcí:-)

Malé dárečky z Mallorky

Z dovolené z Mallorky jsem si toho moc nepřivezla, jednak proto, že nebylo moc času chodit po obchodech a také proto, že mužíka moc do krámků nedostanu. Přesto jsem aspon pro mámu stačila koupit malou koženou taštičku, třeba na léky, malou klíčenku s dráčkem a přívěsek s křížkem pro mou nejlepší letitou kamarádku a pro další kamarádku suvenýr stříbrného malého otvíracího oltářku s černou Madonou z kláštera Lluc, jako dárek za hlídání bytu a zalévání kytiček. Ten tu už na obrázcích není vidět, byl předán krátce po našem příletu domů.

Tan stříbrný křížek se mi líbil především tím, že má neobvykle ještě jeden malý křížek se zirkonky přes sebe a tím je jedinečný a tudíž ne takový ten "klasicky pobožný". 

 Po Mallorce měl mužíček ještě týden dovolené a konečně mi připevnil do zimní zahrady věci, které tam čekaly již notnou dobu, asi to máte doma velice podobně, že. Dlouho nic a pak všecko nejlépe naráz. Tyhle závěsné cedulky/pohlednice už mám doma z Baumaxu delší dobu...

A růžičky mi přinesl na ukončení naší dovolené jako milou pozornost.

Tuhle krásnou bílou mísu i s rostlinkami mi přinesla kamarádka. Její přítelkyně dělá v Lidlu a když jim zbudou kytičky a rostlinky, mohou si je vzít domů zdarma. Přinesla jí tyto mísy hnedle tedy dvě. Jednu si nechala a druhou dala mně domů se slovy, že mi přesně pasuje do mé zimní zahrady. A má,  jak vidíte, pravdu, pasuje tam moc dobře;-)

Zde trocha inspirace ze zimní zahrady po výměně květináčů.

Tuhle keramiku mám už moc dlouho. Je z návštěvy v Kutné Hoře a i na tu se letos konečně na její umístění dostalo. Dala jsem si do ní letně skleněné maliny.

 A protože jsme museli přesadit kunkvatky, hnedle jsem s novým květináčem přikoupila i dalšího trpaslicího ochránce a už stráží.