Mallorka - Den druhý

Než jsme se však z hotelového pokoje přestěhovali do náhradního apartmánu, nechtělo se nám marnit čas do 13 hodin čekáním a vydali jsme se tedy autem do nedalekého městečka  ALcúdia. Je to starobylé město, nacházející se mezi dvěma bývalými římskými koloniemi – Badií de Pollenca a Badií d’Alcúdia. Je obklopené částečně středověkými hradbami. Nikde není žádná upoutávka a jen náhodou jsme tudíž zjistili, když jsme projížděli městečkem, že po části hradeb chodí lidé a že jsou tudíž přístupné. Hned jsem na to manžela upozornila a příště jsme si je též prošli.

Dnes je neděle a to je den, kdy se koná v Alcúdii trh. Protože jsme měli spoustu času, tak jsme si ho rádi prošli. Manžel sháněl nějakou šikovnou vestičku s kapsami a bez límečku. Když jsme došli na konec trhu, objevil jeden stánek, kde bylo kožené zboží. Přeochotný prodavač se objevil natotata a hned manželovi začal sundávat všechny možné vesty. Bydle prý kdysi nějaký čas v Rakousku v Linzi a tak jsme se s ním docela slušně dorozumívali německy. Původní cena vestičky byla 135 euro. Manžel nerad smlouvá, ale ani mu tato vybraná vesta, údajně z pravé antilopí kůže,  nevyhovovala. Prodavač začal snižovat cenu na 110. Když manžel nejevil zájem, tak začal dál smlouvat na 80. Mimochodem, přesně tuto vestu jsme pak během našeho pobytu viděli v Palmě (hlavní město Malorky) za 50 euro.

Pak začal prodávajíc vyndávat další vesty k posouzení. Manžel mu jasně řekl, že chce vestu s hodně kapsami a bez límce a neutrální barvu a o jakoukoli jinou, že prostě nemá zájem. Kdepak, jako kdyby hrách na stěnu házel, po chvíli kolem nás leželo vest všeho druhu, jen ne taková, jaká by se hodila manželovi. 

Když si muž stále nevybral, začal prodavač snižovat dále cenu z té původní, že prý mu ji dá za to, že je jeho dnešní první zákazník, za 50. Posléze pochopil, že z kšeftu asi nic nebude a řekl manželovi, že u něj kupují jinačí zákazníci, co jezdí v bohatých autech a on že je fajnovec s nosem nahoru. To už jsem nevydržela já a s klidem mu povídám: Prosím, bez urážení. Děkuji. Na to téma se na mne poprvé pořádně podíval – shlédl pozorně mé hodinky Swatch, mé pravé kožené sandále na nohou a drahé sluneční brýle a ani nepípl. Ale stále se snažil zachytit manžela a donutit ho nějak ke koupi. Muž, už naštvaný, prchal ze stánku, tak jsem to odnesla já. No, odnesla, já už si dávno od nikoho nic nenechám. Jeho samomluvu o fajnovém panstvu jsem zastavila se slovy: Děkuji,velmi vám děkuji, za váš drahocenný čas. Přeji vám stovky zákazníků. Hezký den. A odcházela jsem i já. Mně na těchto prodavačích vadí, že ze začátku jsou strašně přivětiví, ochotní, až právě, jak jsem na začátku napsala, přeochotní, ale jak zjistí, že museli s cenou moc dolů a i tak, že z toho asi nic nebude, najednou se z nich stanou úplně jiní lidé. Proto také, když nemusím, u takovýchto prodavačů nic nekupuji. Vadí mi, že jasné ne, nechci, pro ně zdaleka nic neznamená a neznají ani hranice slušnosti, či drzosti, o nějaké hrdosti a cti ani nemluvě. Nicméně, podobně je tomu v Česku i s vietnamskými prodavači, v Tunisku, v Turecku… Avšak čím víc jste dál z Evropy, tím se to ale náhle mění. Byli jsme i třeba v Dominikánské republice, tak se smlouvá rovněž, ale je to naprosto jiné. I když nekoupíte, jsou prodávající veselí, přátelští a ještě si s vámi popovídají. Kolikrát jsem si tam říkala, že tu vřelost a srdečnost asi způsobuje slunce, které tam stále hřeje a svítí skoro celý rok. Psala však neteřinka, která je v současné době na práci v jednom mezinárodním hotelu, v Thajsku v Bangogu a prý přátelských, srdečných lidech nějak moc nepotkává. Nuž uvidíme, je tam teprve první měsíc, třeba to bude ještě jiné.

Osobně mi vyhovují pevné krámky, kde je cena jasná. Nevadí mi smlouvání, to mne baví, ale co mi vadí, je ta jejich zloba na konci, když nic nekoupíte. Prostě Evropanku v sobě nezapřu.

Prošli jsme si tržiště ještě z druhé strany, manžel se odreagoval brzy suvenýry, zde  otvíráky na láhve ve formě penisů a zlepšila se mu hned nálada, nuž, chlap, jak jinak.

Prošli jsme si pak pěší zonu plnou obchůdků a restaurací a kavárniček se zahrádkami. V jedné z nich jsme si dali pití. Koupila jsem první pohlednice a popojeli jsme dál zpět kolem našeho hotelu do nedalekého Can Picafortu, kde jsme si dali podél pobřeží s krásným výhledem na moře, k obědu pizzu. Upřímně řečeno, chutnala hrozně, ohřátá v mikrovlnce a mastná, ale budiž, ten pohled na azurové moře to trochu srovnal. Typické jídlo pro Španěle je tu paella,

tapas, či španělské omelety, ale protože mořské plody moc nemusíme a naložené maso také ne, tak jsme volili vždy jídla jiná. Tahle pizza se ale vážně nepovedla.    

Po procházce po zdejší promenádě jsme pak popojeli k našemu hotelu a v recepci jsme si vyzvedli klíče od nového apartmánu. Ještě musím říci, že vzhledem k tomu, že se jedná o 4 hvězdičkový hotel, očekává se, že vám kufry dopraví na pokoj. Tady byl k dispozici, jak se ukázalo již den předtím, jediný vozík na zavazadla a kufry jsme si dopravovali vždy sami. Ano, kdyby se mi chtělo, trvala bych na tom, že mi kufry někdo dopraví až na pokoj, ale to už dávno manžel bude kufry tahat sám. Nuž, prostě zase chlap v akci. Pokud bych tam však byla sama, či s kamarádkou, nehla bych se, dokud by se tomu tak nestalo. Přeci jako žena nebudu tahat kufry sama.

Apartmán se jevil být v pořádku a tak jsem vybalila naše věci a roztřídila je do skříněk. Potěšili jsme se úžasným výhledem z naší terasy do písmene L – takto jsme mohli vidět jak na moře, tak na druhé straně na vzdálenější pohoří a když už vepředu byl stín, vzadu ještě sluníčko svítilo, tedy, pokud svítilo, protože dnešní den byl spíše polojasný, s více mraky než sluníčkem. Po ubytování jsme se ještě jeli projít do nedalekého přímořského města Pollenca. O tom v dalším díle.

Typ ro vás: pokud letíte ve dvojici, zabalte si do každého z kufrů – předpokládám, že cestujete jako my, vždy jedna osoba jeden kufr, od každého oblečení z vás, něco. Tzn. do kufru jedny ponožky mé a manželovy (jedna jejich částú, do druhého druhá jejich část, do jednoho jedny plavky od každého, do druhého náhradní plavky. To proto, že kdyby se vám náhodou kufr – většinou se to stane jen u jednoho, dva od stejných osob, je spíše výjimka , ztratil, než ho najdou a pošlou vám ho dodatečně do hotelu, což může trvat klidně i pár dnů, máte tak od každého oblečení z vás něco v kufru druhém.    

 

Tady si všimněte, jak je kostel veliký, jsem tam dole před ním jako trpaslík, vždycky si říkám, jak asi v té či jiné době, lidé museli tehdy k takovým obrovským stavbám asi vzhlížet a jak se u toho cítili.

 

Povšimněte si všude té úžasné vegetace. A samozřejmě, typické pro Mallorku, jsou palmy a palmy, všeho druhu.