Mallorka - Den druhý

Než jsme se však z hotelového pokoje přestěhovali do náhradního apartmánu, nechtělo se nám marnit čas do 13 hodin čekáním a vydali jsme se tedy autem do nedalekého městečka  ALcúdia. Je to starobylé město, nacházející se mezi dvěma bývalými římskými koloniemi – Badií de Pollenca a Badií d’Alcúdia. Je obklopené částečně středověkými hradbami. Nikde není žádná upoutávka a jen náhodou jsme tudíž zjistili, když jsme projížděli městečkem, že po části hradeb chodí lidé a že jsou tudíž přístupné. Hned jsem na to manžela upozornila a příště jsme si je též prošli.

Dnes je neděle a to je den, kdy se koná v Alcúdii trh. Protože jsme měli spoustu času, tak jsme si ho rádi prošli. Manžel sháněl nějakou šikovnou vestičku s kapsami a bez límečku. Když jsme došli na konec trhu, objevil jeden stánek, kde bylo kožené zboží. Přeochotný prodavač se objevil natotata a hned manželovi začal sundávat všechny možné vesty. Bydle prý kdysi nějaký čas v Rakousku v Linzi a tak jsme se s ním docela slušně dorozumívali německy. Původní cena vestičky byla 135 euro. Manžel nerad smlouvá, ale ani mu tato vybraná vesta, údajně z pravé antilopí kůže,  nevyhovovala. Prodavač začal snižovat cenu na 110. Když manžel nejevil zájem, tak začal dál smlouvat na 80. Mimochodem, přesně tuto vestu jsme pak během našeho pobytu viděli v Palmě (hlavní město Malorky) za 50 euro.

Pak začal prodávajíc vyndávat další vesty k posouzení. Manžel mu jasně řekl, že chce vestu s hodně kapsami a bez límce a neutrální barvu a o jakoukoli jinou, že prostě nemá zájem. Kdepak, jako kdyby hrách na stěnu házel, po chvíli kolem nás leželo vest všeho druhu, jen ne taková, jaká by se hodila manželovi. 

Když si muž stále nevybral, začal prodavač snižovat dále cenu z té původní, že prý mu ji dá za to, že je jeho dnešní první zákazník, za 50. Posléze pochopil, že z kšeftu asi nic nebude a řekl manželovi, že u něj kupují jinačí zákazníci, co jezdí v bohatých autech a on že je fajnovec s nosem nahoru. To už jsem nevydržela já a s klidem mu povídám: Prosím, bez urážení. Děkuji. Na to téma se na mne poprvé pořádně podíval – shlédl pozorně mé hodinky Swatch, mé pravé kožené sandále na nohou a drahé sluneční brýle a ani nepípl. Ale stále se snažil zachytit manžela a donutit ho nějak ke koupi. Muž, už naštvaný, prchal ze stánku, tak jsem to odnesla já. No, odnesla, já už si dávno od nikoho nic nenechám. Jeho samomluvu o fajnovém panstvu jsem zastavila se slovy: Děkuji,velmi vám děkuji, za váš drahocenný čas. Přeji vám stovky zákazníků. Hezký den. A odcházela jsem i já. Mně na těchto prodavačích vadí, že ze začátku jsou strašně přivětiví, ochotní, až právě, jak jsem na začátku napsala, přeochotní, ale jak zjistí, že museli s cenou moc dolů a i tak, že z toho asi nic nebude, najednou se z nich stanou úplně jiní lidé. Proto také, když nemusím, u takovýchto prodavačů nic nekupuji. Vadí mi, že jasné ne, nechci, pro ně zdaleka nic neznamená a neznají ani hranice slušnosti, či drzosti, o nějaké hrdosti a cti ani nemluvě. Nicméně, podobně je tomu v Česku i s vietnamskými prodavači, v Tunisku, v Turecku… Avšak čím víc jste dál z Evropy, tím se to ale náhle mění. Byli jsme i třeba v Dominikánské republice, tak se smlouvá rovněž, ale je to naprosto jiné. I když nekoupíte, jsou prodávající veselí, přátelští a ještě si s vámi popovídají. Kolikrát jsem si tam říkala, že tu vřelost a srdečnost asi způsobuje slunce, které tam stále hřeje a svítí skoro celý rok. Psala však neteřinka, která je v současné době na práci v jednom mezinárodním hotelu, v Thajsku v Bangogu a prý přátelských, srdečných lidech nějak moc nepotkává. Nuž uvidíme, je tam teprve první měsíc, třeba to bude ještě jiné.

Osobně mi vyhovují pevné krámky, kde je cena jasná. Nevadí mi smlouvání, to mne baví, ale co mi vadí, je ta jejich zloba na konci, když nic nekoupíte. Prostě Evropanku v sobě nezapřu.

Prošli jsme si tržiště ještě z druhé strany, manžel se odreagoval brzy suvenýry, zde  otvíráky na láhve ve formě penisů a zlepšila se mu hned nálada, nuž, chlap, jak jinak.

Prošli jsme si pak pěší zonu plnou obchůdků a restaurací a kavárniček se zahrádkami. V jedné z nich jsme si dali pití. Koupila jsem první pohlednice a popojeli jsme dál zpět kolem našeho hotelu do nedalekého Can Picafortu, kde jsme si dali podél pobřeží s krásným výhledem na moře, k obědu pizzu. Upřímně řečeno, chutnala hrozně, ohřátá v mikrovlnce a mastná, ale budiž, ten pohled na azurové moře to trochu srovnal. Typické jídlo pro Španěle je tu paella,

tapas, či španělské omelety, ale protože mořské plody moc nemusíme a naložené maso také ne, tak jsme volili vždy jídla jiná. Tahle pizza se ale vážně nepovedla.    

Po procházce po zdejší promenádě jsme pak popojeli k našemu hotelu a v recepci jsme si vyzvedli klíče od nového apartmánu. Ještě musím říci, že vzhledem k tomu, že se jedná o 4 hvězdičkový hotel, očekává se, že vám kufry dopraví na pokoj. Tady byl k dispozici, jak se ukázalo již den předtím, jediný vozík na zavazadla a kufry jsme si dopravovali vždy sami. Ano, kdyby se mi chtělo, trvala bych na tom, že mi kufry někdo dopraví až na pokoj, ale to už dávno manžel bude kufry tahat sám. Nuž, prostě zase chlap v akci. Pokud bych tam však byla sama, či s kamarádkou, nehla bych se, dokud by se tomu tak nestalo. Přeci jako žena nebudu tahat kufry sama.

Apartmán se jevil být v pořádku a tak jsem vybalila naše věci a roztřídila je do skříněk. Potěšili jsme se úžasným výhledem z naší terasy do písmene L – takto jsme mohli vidět jak na moře, tak na druhé straně na vzdálenější pohoří a když už vepředu byl stín, vzadu ještě sluníčko svítilo, tedy, pokud svítilo, protože dnešní den byl spíše polojasný, s více mraky než sluníčkem. Po ubytování jsme se ještě jeli projít do nedalekého přímořského města Pollenca. O tom v dalším díle.

Typ ro vás: pokud letíte ve dvojici, zabalte si do každého z kufrů – předpokládám, že cestujete jako my, vždy jedna osoba jeden kufr, od každého oblečení z vás, něco. Tzn. do kufru jedny ponožky mé a manželovy (jedna jejich částú, do druhého druhá jejich část, do jednoho jedny plavky od každého, do druhého náhradní plavky. To proto, že kdyby se vám náhodou kufr – většinou se to stane jen u jednoho, dva od stejných osob, je spíše výjimka , ztratil, než ho najdou a pošlou vám ho dodatečně do hotelu, což může trvat klidně i pár dnů, máte tak od každého oblečení z vás něco v kufru druhém.    

 

Tady si všimněte, jak je kostel veliký, jsem tam dole před ním jako trpaslík, vždycky si říkám, jak asi v té či jiné době, lidé museli tehdy k takovým obrovským stavbám asi vzhlížet a jak se u toho cítili.

 

Povšimněte si všude té úžasné vegetace. A samozřejmě, typické pro Mallorku, jsou palmy a palmy, všeho druhu.

Tyhle podnosy jsou prostě skvělé

nedávno jsem si v OBI koupila všechny tři a nemohu si je vynachválit a protože jsem na ně ted u kávičky padla i na MMB, dávám vám sem na ně odkaz, třeba ho někdo z vás využije. Já je používám doma na všechno možné, na dokumenty, které zrovna zpracovávám, jeden menší mám v ložnici na skřínce a dávám si do něj před spaním kapičky na oči, notýsek a tužku na zapsání snů a přání...Prostě podnosů není nikdy dost. Předpokládám, že je to u vás velmi podobné jako u mne;-)

A prodejkyně kejmys na MMB má v nabídce další spoustu krásných a jistě pro mnohé z nás nezbytných věcí:-)

Malé dárečky z Mallorky

Z dovolené z Mallorky jsem si toho moc nepřivezla, jednak proto, že nebylo moc času chodit po obchodech a také proto, že mužíka moc do krámků nedostanu. Přesto jsem aspon pro mámu stačila koupit malou koženou taštičku, třeba na léky, malou klíčenku s dráčkem a přívěsek s křížkem pro mou nejlepší letitou kamarádku a pro další kamarádku suvenýr stříbrného malého otvíracího oltářku s černou Madonou z kláštera Lluc, jako dárek za hlídání bytu a zalévání kytiček. Ten tu už na obrázcích není vidět, byl předán krátce po našem příletu domů.

Tan stříbrný křížek se mi líbil především tím, že má neobvykle ještě jeden malý křížek se zirkonky přes sebe a tím je jedinečný a tudíž ne takový ten "klasicky pobožný". 

 Po Mallorce měl mužíček ještě týden dovolené a konečně mi připevnil do zimní zahrady věci, které tam čekaly již notnou dobu, asi to máte doma velice podobně, že. Dlouho nic a pak všecko nejlépe naráz. Tyhle závěsné cedulky/pohlednice už mám doma z Baumaxu delší dobu...

A růžičky mi přinesl na ukončení naší dovolené jako milou pozornost.

Tuhle krásnou bílou mísu i s rostlinkami mi přinesla kamarádka. Její přítelkyně dělá v Lidlu a když jim zbudou kytičky a rostlinky, mohou si je vzít domů zdarma. Přinesla jí tyto mísy hnedle tedy dvě. Jednu si nechala a druhou dala mně domů se slovy, že mi přesně pasuje do mé zimní zahrady. A má,  jak vidíte, pravdu, pasuje tam moc dobře;-)

Zde trocha inspirace ze zimní zahrady po výměně květináčů.

Tuhle keramiku mám už moc dlouho. Je z návštěvy v Kutné Hoře a i na tu se letos konečně na její umístění dostalo. Dala jsem si do ní letně skleněné maliny.

 A protože jsme museli přesadit kunkvatky, hnedle jsem s novým květináčem přikoupila i dalšího trpaslicího ochránce a už stráží.

 

Přílet na Mallorku a ubytování - Den první

Z Vídně do hlavního města Mallorky, do Palmy, trvá let tak 2 hodinky a něco málo, když je nebe modré a příletová dráha v Palmě volná. Nebe bylo nad Rakouskem až po Španělsko skoro stále zamračené, pak již modré, ale přistávací dráha byla obsazená, takže jsme ještě asi 15 minut kroužili nad ostrovem, než byla ranvej pro nás volná. Nevadilo mi to, sedím vždy u okénka a tak jsem si ostrov vychutnávala pohledem seshora hned několikrát;-) Letěli jsme s Flyniki/Air Berlin a nutno podotknout, že se šetří všude a tudíž na kratší cesty už nedostanete jedno teplé jídlo jako kdysi, ale jen malý kousek obloženého sendviče, většinou bud se sýrem či kuřecím masem. Můžete si teplé jídlo objednat před samotným letem pár dnů dopředu, ale dáte za ně cirka asi 12 euro a to je na tak krátkou cestu bych řekla, zbytečný luxus. Ovšem, pozor, u každé letecké společnosti je to jinak, stejně tak jako kolik může vážit váš kufr a vaše příruční cestovní zavazadlo a ani tady to není tak lehké, zavazadlo do letadla může mít u určité společnosti určité rozměry, takže si dejte pozor při koupi třeba takových těch osobních pojízdných kufříků, které si pak berete s sebou dovnitř, protože každá letecká spoečenost to má jinak, chce to projít na netu a najít rozměr, které je tak nějak průměrný.

 Po přistání, ve 14,15 a následném letištním odbavení a shledání se s našimi kufry, jsme si šli vyzvednout přímo na letišti půjčené auto, tentokráte Peugot. Auto si můžete nechat přistavit i k hotelu, ale podstatné je, v kolik na konci pobytu odlétáte, zda se vám, podobně jako nám, nevyplatí si ho vyzvednout a pak i předat přímo na letišti, náš odlet byl až v noci a tudíž jsme ještě celý den auto využili naplno.

Vyjeli jsme z letištního prostoru a bez komplikací našli výjezd na dálnici směrem k našemu hotelu. Cesta trvala i s hledáním hotelu asi hodinku. No dobře, jednou jsme přejeli a vraceli se, ale zase ne tolik:-)

Jsme již docela cestovatelé a tak známe různé typy a triky a mezi ty patří i se na nabízený hotel podívat nejprve na google maps.

Do hledáčkového okénka zadáte jen název hotel a ev. zemi a pak už si jen zvětšujete. Tak krásně poté uvidíte, zda je hotel skutečně přímo u moře, či přes silnici k moři, jak vypadá okolí aj. Zda není u hotelu vedle staveniště, velká silnice...A také je dobré se mrknout na čerstvá dovolenkářská videa na yotube, většinou to jsou amatérská videa, ale podle nich můžete také poznat, jak váš objekt ve skutečnosti právě reálně skutečně vypadá.  

A pak samozřejmě trochu mrknout na hodnocení hotelu. To se může hodně lišit a různit, ale podstatné si z toho již vyberete. Samozřejmě, že všemu i tak nemůžete předejít, ale přeci jenom těmito metodami hodně můžete vyloučit.

Když jsme dojeli k hotelu a zaparkovali auto, došli jsme do krásné recepce 

a dostali klíček od našeho aparmánku, naším přáním v cestovce TUI bylo, abychom dostali vyšší patro a klidné místo, byli jsme tudíž mile překvapeni, když jsme právě takový dostali.

Než začínám vybalovat kufry, provádím dvě věci, napřed vše zkontroluji a pak si pokoj vyfotím.

Začli jsme tedy kontrolovat a s potěšením chtěli otevřít dveře na balkon, jenže ouha, at jsme dělali, co jsme chtěli, otevřít nešly. Muž zavolal na recepci a tam nám přislíbili, že za chvíli někdo dojde. Přišla mladá paní z recepce, zkoušela několik, asi již osvědčených triků a nic. Tak se volal technik, který dorazil asi za pět minut. Mezitím jsem ještě objevila dvě nefunkční žárovky, tak jsem pak zrovna požádala hned o jejich výměnu. Technik došel, s klidem profíka dveře otevřel, nechal nám je odzkoušet a došel hned dokonce i pro nové žárovky. Spokojeni jsme otevřeli balkon a když jsme se z něj podívali, viděli jsme sice postranně, ale krásně na moře. Jediná nevýhoda byla hned nízká budova naproti, asi kuchyně, kde běžel docela hlučný ventilátor. To nám však nevadilo, protože vzhledem k chladnějším nocím by byl pokoj stejně zavřený. 

Pomyslela jsem si, škoda, že máme pokoj až skoro na konci řady, kdybychom měli hneeeeed ten první, to by byl výhled přímo na moře, to by bylo něco. S tímto přáním v hlavě jsem šla dál ještě odkontrolovat další místnost. Vše bylo v krásném pořádku, až...jsem najednou měla pocit, že bych se měla také podívat za tlustší závěsy a ojda, v ložnici jsem pod nimi u okna a u zdi objevila nějaké tmavší fleky. Klekla jsem si a ošahala je a bylo to jasné, plísen přetřená znovu jen čerstvě barvou, ale již se zase černě deroucí na světlo. Zavolala jsem manžela a povídám, je mi líto, ale plísen je tu všude tudíž i ve vzduchu, v takové místnosti nepřipadá v úvahu spát ještě ke všemu 9 nocí. Ani jedna noc nelze. 

Šli jsme na recepci, vše povyprávěli a já ještě pro jistotu jasně dodala, že nepřichází naprosto do úvahy, abych v takové místnosti pobyla byt jen jednu noc. Hotel v daný den ještě naštěstí nebyl plný, takže jsme dostali prozatímně aspon hotelový dvoupokoják, ve 4. patře s vyhlídkou na moře, s tím, že je to jen na jednu noc a zítra by měl být volný již nějaký další apartmán.

Manžel už bručel, ale nezbylo mu, než vzít kufry a stěhovat je do hotelu. Povídám mu: nechej být, něco špatného se ukáže někdy později jako něco velice dobrého, zítra uvidíme.

Když jsme pak šli na večeři, manžel zahlédl zástupkyni cestovní kanceláře TUI u stolečku, která už tam vlastně časově ani neměla být, ale přesto byla, náhodička, že;-) a povídá mi, pojd, půjdeme jí to také říci, koneckonců jsme hotel u nich platili. Když jsme jí vše vylíčíli, řekla, že to ji moc mrzí a že se hned také spojí i ona s ředitelem hotelu a zajistí nápravu. Pak jsme spokojeně odešli jíst.

Když jsme po večeři formou bufetu,měli jsme polopenzi, procházeli kolem recepce, bylo vidět na dámách, že jsou trošku nafučené, ale koneckonců to nebyl náš problém, že ano. Cestou jsme ještě potkali i onu paní z TUI a ta nám řekla, že se byla před chvílí na náš apartmán podívat a potvrdila, že se skutečně jedná o plísen a že se již postarala o nápravu. Poděkovali jsme a odešli na pokoj.

V pokojíčku jsme se krásně po všech štrapácích vyspali, i když ten výhled na moře byl velice sporný, nebot přes stromy bylo vážně vidět jen pár vln moře. 

 Ale koneckonců jsme si původně nepřiplatili ani apartmán s výhledem na moře, takže nám to bylo v tu chvíli jedno. Nicméně snaha se cení, dali nám jeden z nejlepších pokojů.

Ráno jsme se šli před snídaní zeptat na recepci, kdy můžem do nového apartmánu a bylo nám řečeno, že ve 13 hodin. Manžel se optal, zda je to též vrchní patro a ano, prý se všemožně vynasnažili, aby nám dali  to nejelpší a že je to pokojíček číslo 726. To už jsem velice našpicovala uši. Původní číslo bylo totiž 717 a tak jsem si spočítala, že je to o hodně víc dopředu k moři. U snídaně mužík povídá: půjdem se podívat, kde to máme. Já na to: ani nemusíš, to je ten první apartmán přímo s výhledem na moři v prvním patře. Manžel na mne nevěřícně kouká a ptá se, jak to mohu vědět. Já na to: vím to, za ty štrapáce a ztracený čas to prostě tak bude jako za odměnu. Manžel: to asi ne, vždyt my nemáme připlacený pokoj s výhledem na moře...A po snídani jsme se šli tedy podívat, nuž, co dodat, přesně ten apartmán, co jsem chtěla, byl náš.