Nechávám pozdravovat moře………….

je to už pár let, co umřel přítel, moudrý a laskavý. Tehdy jsem si sedla a napsala pro něj pro jeden nejmenovaný časopis, který vedl, článek s Poselstvím pro něj. At je nyní, kde je, posílám mu vždy s láskou vzpomínku. 

A vám sem dám možná k přečtení u kávy právě u toho moře, nebo jen tak pro pocit sounáležitosti  to psaní také. 

Prosím pozor, článek je autorizovaný, kopírovat ano,ale jen s uvedením zdroje.

Nechávám pozdravovat moře………….

 

"Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa o kus menší, jakoby to byl nějaký mys, jakoby to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva a proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě!"   John Donne

Mořské vlny okrášlené krajkovým sněhobílým zdobením se nastávajícím příbojem řítí jako o závod, aby co nejdříve dokončily svoji mnohdy téměř nekonečnou pouť. Čekám tu na ně, cítím jejich šumivé přivítací zasyčení a slyším je vyprávět krátké i dlouhé příběhy. Hučí rozvášněné přibývajícím úplňkem a jsou ještě plné zvuků podvodních sopek, táhlých písní velrybích samců, nářků krásných sirén i modliteb všech utonulých. Moře je nevlastním bratrem Měsíce, náladovým a nevyzpytatelným. Je oceánem myšlenek, splnění snů, či jen jednoho přání. Jeho dno je pokryto torzy potopených lodí i s poklady. Je věčným hrobem námořníků i vojáků, vojevůdců i sluhů, otroků a jejich pánů. Skrývá tajemství historie národů, válečné plány a tragedie lásek. Neustálé přílivy vln jsou hnány silou větru od vzdáleného modrého horizontu,  povídají si, šeptají a jedna se snaží překřičet tu druhou. Je to neubývající množství  příběhů, neustálá inspirace a především tanec všech barev a zvuků. Přísliby zelených studených smaragdů s nádechem modré, lomící se v černě průsvitnou, oranžová západajícího slunce a ohnivě červená vycházejících červánků, ve vlnách pěnící bílá se žlutou a duhově probleskující barevné rybí ploutve. Jaká nekonečnost, jaká tajemství, jaké zázraky a jaké tregédie, až se dech tají a vln stále přibývá.

Dnes nechám vyprávět jejich příběhy jedinému příteli, ale Vás je nechám poslechnout. Proč tu jsou, proč jsou slané a co se děje pod vodou. Jsme lidé zvídaví a chceme všechno vědět.

Při pohledu z vesmíru má naše Země modrou barvu, neboť ¾ jejího povrchu tvoří moře a oceány a proto se jí říká Modrá planeta. Neuvěřitelných více než 70 % vody a zbytek tvoří pevnina.

Největší a zároveň také nejhlubší oceán je Tichý oceán. Obsahuje polovinu mořské vody na Zemi. Druhým je Atlantický oceán, po kterém pluje nejvíce lodí. Mimochodem, právě po vodě se převáží 95 procent všeho zboží světa. O kousek pozadu zůstávají Indický, Arktický a Antarktický oceán. Pět gigantů vypuštěných bohy na naši planetu. Dříve oceány neexistovaly, neboť pro ně Země byla příliš horká. Před 4 miliardami let se teplota snížila a pára, která byla ve vzduchu, se srazila a padala k zemi v podobě hustého deště a tak vznikly oceány. Jejich voda je slaná a není pitná. Sůl se sem dostává díky erozi. Vítr a déšť neustále odnášejí do moře půdu a soli, které jsou v ní obsažené, se tak rozpustí do vody. Na dně oceánu jsou hory, nížiny, sopky, horké prameny a zvířata. Čím je větší hloubka, tím je větší tma. Světlo proniká asi do 1500 metrů, ale průměrná hloubka oceánu je 3000 metrů. Některé ryby proto mají malá světélka a těmi si svítí. Mořská voda pohlcuje barvy. Nejdříve červenou a oranžovou, potom žlutou a zelenou a nakonec modrou. Proto se zdá, že je voda v hloubce modrá, ale ve skutečnosti je vlastně průsvitná. Moře, jenž jsou chudá na planktony, mají například barvu modrou. Moře zelená a načervenalá jsou naopak bohatá na živé organismy. Žlutá a hnědá – obsahují hodně minerálních látek (Žluté moře).

Vlivem přílivu a odlivu voda v moři stoupá a klesá, děje se tak díky přitažlivosti Měsíce a Slunce. Přesto, že je Měsíc mnohem menší, má na moře dvakrát větší vliv než Slunce, neboť je blíž Zemi. Nejvyšší příliv, dosahující až 16 m, je v zálivu Fundy na východu Kanady.

Vlny vytváří vítr. Jedna vlna může urazit až stovky kilometrů. Voda se však s vlnami nepohybuje. Když hodíme do vln plastovou láhev, zdvihá se a klesá, ale zůstane na jednom místě.

Nelze ani diskutovat o užitečnosti a nezbytnosti oceánů, moří a řek. Jen řasy a bakterie, které jsou v oceánech, produkují 1/3 kyslíku na Zemi. V létě pohlcují teplo a v zimě ohřívají vzduch. V moři jsou potraviny, co uživí národy a také ropa, drahé a užitné kameny a mnohé jiné. Jen pro příklad: na souši je zásoba mědi na 40 let, kdežto v mořích na 6000, aluminium na 100, ve vodách na 20000let.

Moře je naše záchrana, budoucí generace už budou čerpat jeho rezervy. Jen my, lidé, nemůžeme stále pochopit, že bychom se k nim měli chovat tak, aby ještě vůbec nějaké rezervy zůstaly. Před koncem 19. století byl na březích Antarktidy, téměř vyhuben rypouš sloní a lachtan medvědí. Na vybíjení pomalé gronské velryby se podíleli již v 18. století na Špicberkách Angličané, Holanďané a Dánové. Během krátké doby však byla tamní loviště zcela vylovena a velrybáři táhli do jiných částí oceánu a zdokonalovali techniku. V roce 1868 vynalezl Nor Toyn harpunové dělo a tím byl osud velryb zpečetěn. Za pouhých 80 let 20.století bylo uloveno více jak 2 mil. kusů těchto nádherných a tajuplných tvorů. Lovné flotily a jejich harpuny slavily své velké úspěchy. Až teprve v roce 1985 vstoupil v platnost celosvětový zákaz lovu velryb. Proč lidé nechávají dojít situace až do vyhrocení, copak to nejde zakročit dřív.  Dle odhadů Mezinárodní velrybářské komise zbylo například z původních 250 tisíc plejtváků obecných nanejvýš 450 kusů. Dnes existují jen dvě země, Japonsko a Norsko, které velryby dosud loví, údajně pro vědecké účely. Přesto se maso z těchto „vědecky ulovených velryb“ stále dostává na stůl luxusních japonských restaurací. Aby nebylo pozdě, až konečně všichni začnou volat Greenpeace s prosbou o naléhavou pomoc. Pryč s tenatovými sitěmi, do kterých se uloví, vše co jen v moři plave a nejen v něm. Je nejvyšší čas na záchranu delfínů, žraloků, velryb i ptáků, co  v nich uvíznou a protože nemohou vyplout a včas se nadechnout, uhynou.  Oceánologové tvrdí, že v důsledku lovu tenatovými sítěmi každý rok zahyne nejméně 750 tisíc mořských ptáků a na 120 tisíc delfínů, velryb a tuleňů.

Nikdo si již nevzpomene na všechny ty lodě, fregaty a bárky, co se ztratily ve vlnách oceánů a moří, ale nikdo asi nikdy nezapomene na slavný a zároveň osudově tragický Titanic. V noci 15.4.1912 ve 22h.35min. zahlédla jeho hlídka před přídí temný předmět. Loď se už nepodařilo zatočit doleva a ledovec prořezal do pravého boku trhlinu dlouhou 90 metrů. Ve 02.20 se loď potopila do hloubky 3800 metrů. Pomocná loď Carpathia, co zaslechla tísňové volání, připlula kolem šesté hodiny ranní pozdě. Ve vlnách dodnes leží kolos dlouhý 269 metrů, o šířce 28,5 a výšce 53,5m. Otcem potopeného monstra byl William James Pirrie. V září 1985, více než po 70 letech, se podařilo francouzské výzkumné skupině v Atlantiku Titanic objevit. Patřil Britům a potopil se v blízkosti amerického břehu, byť v mezinárodních vodách. Komu náleží dle zákonů jeho poklady a tajemství. Oněm 1513 zemřelým pasažérů je to určitě jedno.

V roce 1988 došlo k obrovskému nálezu. 160 mil od pobřeží amerického státu  South Carolina. Po 13 let trvajícímu pátrání a výdajích desíti milionů dolarů, robot jménem Nemo v hloubce dvou a půl kilometrů objevil sto metrů dlouho loď S.S.Central America, kterou potopil mocný hurikán v roce 1857. Kromě 420 pasažérů vezla 6 tun zlata, vykutaného v Kalifornii. Z hlubin se podařilo získat ingotů a mincí v hodnotě víc než miliardy dolarů. Prostor soudní síně byl narván k prasknutí, všichni chtěli ukousnout z velkého krajíce aspoň sousto. O velký podíl usilovalo 10 britských a amerických pojišťoven, které za ztrátu lodi vyplatily tehdy obrovskou sumu 1,2 milionu dolarů. Rovněž stát New York tvrdil, že do jeho přístavu měla loď původně namířeno. O podíl se hlásila i Kolumbijská univerzita s odůvodněním, že šťastným objevitelům poskytla vzácné staré mapy. Soud přichází, povstaňte.

Měsíc už se vyhoupl na oblohu a začalo stříbrné úplňkové zrcadlení. Nastal čas předat poselství. Nechávám poslední unavenou upovídanou vlnu roztříštit své jemné krajkoví o mé nohy. Než se však k moři obrátím zády, zavolám na něj: „Děkuji ti za tvé vyprávění pro mého přítele, určitě by je rád slyšel a tebe rád viděl. Snil o tobě. Až se k tobě zas jednou vrátím, budem si o něm povídat. O človíčkovi malého růstu, ale velkého srdce, o tom, že měl sice málo penízků, ale nápadů plnou hrst. Jenž miloval svoji práci a který si zalouží tvou úctu a pozornost. Své milované noviny připravoval až téměř do posledního dechu. Nechávám tě, moje milé moře, od něj co nejsrdečněji pozdravovat...“

A najednou slyším vzdálené, v tom rámusícím hluku divokého příboje téměř snadno přeslechnutelné: „Bylo mi velkou ctí...“     

Poznámka autorky: Považuji si za velkou čest, že jsem ho znala osobně a že jsem měla tu možnost s ním spolupracovat a tento článek mu nyní dodatečně věnovat.