Jako každý rok jsem přemýšlela o
tom, jakým způsobem Vám popřát k Novému roku, jak a čím začít. O hodně věcech
jsem již psala, tak jaké přání zvolit aby bylo zajímavé a… aby bylo ale také
pro Vás užitečné. Poslouchala jsem písničky na netu, to dělám moc ráda, hudba
je lék a tu nejlepší proto dávám pravidelně na své stránky i já vám. Náhle mi
na obrazovce zničehonic, kde se tu jen vzala, kdo ví, naskočila pohádka O Zlatovlásce. Kdo by ji neznal, někdo
více, jiný méně, někteří ji možná již zapomněli. Mně se před očima vybavuje scéna,
kdy Jiřík přichází ke skupině dívek, které jsou schovány za závoji a on má za
úkol mezi nimi rozpoznat Zlatovlásku. Jiří si již téměř zoufá, jak jen ji má
mezi tolika najít a náhle přilétá malá včelka a Jiříkovi pomůže najít tu jeho
princeznu…Závoj se nadzvedává a za ním se objevuje krásný obličej princezny… Jenže,
bez té včely by Jiřík asi spanilou dceru krále nikdy nenašel.
Závoje, ano jsou závoje, co nám
brání vidět skryté. Ale v opravdovém životě se skutečné závoje nenosí. Tak jak
je možné, že přesto často nerozeznáme jednoho člověka od druhého, jak to, že
včas neuvidíme jeho reakce, jeho přání, jeho potíže, jeho touhu po lásce, jeho
touhu po přátelství... Jeho obličej přece neskrývá
závoj. Zdá se tedy, že jsme hodně nepozorní my samotní.
Závoj z jemně tkané látky tu není, ale je tu závoj
který jsme si utvořili a utkali my samotní během našich životů. Když se nám
nedostávalo látky, začli jsme se tedy úspěšně schovávat za závoji neviditelnými,
za závoji sebe samotných. Skrýváme své pocity, protože se bojíme, aby je někdo
neodkryl a nezneužil, s největší pravděpodobností jsme tuto zkušenost již někdy
prožili a nyní se snažíme se tomu bránit. Namísto úsměvu se na našem obličeji
zračí odtažení a mimika nepřístupnosti. Hájíme si tak své privátní osobní
území, svůj hrad, ale a to je mnohem horší, skrýváme se tím před světem a před všemi,
kdo by nám ho pomohli lépe poznat. Možná právě ted stojí na rohu vaší ulice
někdo, kdo potřebuje váš úsměv a jak ho má najít, když ho vy sami skrýváte před
denním světlem. Jak byste zareagovali, kdyby vám nyní někdo oznámil, že váš
úsměv může tomu člověku na rohu zachránit život. Že na něj čeká. Změnilo by to
něco na vaší hře na schovávanou?
Zřejmě vám to takto přímo nikdo neřekne, ale proč by
to právě tak nemohlo být. Jak vůbec reagujete vy, když se na vás někdo usměje.
Někdo se až téměř lekne, snad po mně někdo probůh nebude něco chtít, protože i
žádost o pomoc může přece začít nevinným prvotním úsměvem. Ale ruku na srdce,
pokud by po vás někdo něco opravdu chtěl, copak neumíte říci na rovinu ano, či
ne. Pokud byste to totiž uměli, nepotřebovali byste se pak schovávat za roušku
závojů. Pořád se něčeho bojíme. Bojíme se vědomě určitých známých věcí, ale
máme strach i z věcí neznámých. Denně se v naší mysli rodí tisíce pomyslných
vymyšlených hrůzných scénářů, většina z nich se nikdy nestane a pokud už se
stane, bude to zcela jistě úplně jinak, než jsme si to napředstavovali. Jsme
režiséry svých životů, tak proč si ho nevymyslet tak, jak bychom ho chtěli
opravdu mít. Tak jednoduché a pro mnohé nemožné. Překročit svůj stín a odhodit
závoje.
Někdy se člověk dlouho odhodlává a někdy to jde ráz
na ráz. Je to hra bohů s lidmi na Zemi, ale podle bájí víme, že ani samotní bohové
vždy nevítězili. Jsme tu každý za sebe a jsme tu každý pro každého. Každý z nás
vdechuje a zase vydechuje vzduch, tolik potřebný pro náš život, ale uvědomili
jste si někdy, že vlastně nadechujete ten samý vzduch, který před vámi zase
někdo jiný vydechl a tady to začíná, ona Jednota. Jednota všeho včetně spolupodílení
se dechu. Nepomůže nám žádný závoj světa, abychom se proti tomu ubránili. Na
kyslíku vduchu je náš život prostě závislý. Jediné, co můžeme udělat, je zůstat
sami sebou. Zahodit všechny ty závoje, za kterými se skrýváme a žít život tak,
jak jsme to měli v plánu než nás začlo ovlivňovat okolí. K tomu prý dochází asi
od tří let roku dítěte. Kolik je vám nyní, jak dlouho se již skrýváte, jak dlouho
žijete životy jiných, jak dlouho se bojíte žít ten svůj. Bylo by na čase začít
objevovat i svoji duši. Někdo to chápe dřív, jiný později, někdo k tomu
nedospěje tento život vůbec. Záměrně říkám, tento život.
Jsem ráda, že patřím k těm, kdo už dokáže žít bez
závojů. Jsou schované ve skříni a někdy, když se průvan vzduchu zapře do jejich
dveří, ukáže se cípek některého z nich. V ten moment se snažím jej honem zase
do té skříně dostat co nejdříve zpět, protože člověk nikdy neví, někdy se to
nemusí hned tak lehce podařit ho opět spořádaně složit a uložit na jeho místo.
Závoj je lehounký, hladký a klouže, může se stát, že otevřeným oknem uletí a
hledej ho pak zase někde v dáli. Hlídejme si tedy své objevené a uschované
závoje velmi dobře. Během let jsme jich mnozí z nás nastřádali hodně a tak je
načase s koncem roku 2013 zase nějaký z těch starých do té skříně odložit.
Možná by byla lepší těžká truhlice, tam by se průvan jen tak snadno nedostal. Kdo
ví.
Každý z nás má svou třináctou komnatu a v ní schované
závoje. Některé jsou pokryty prachem, jiné obestřely pavučiny a pak jsou tam
další, které nedočkavě čekají na to, zda je ještě někdo bude používat, jako
rekvizity těch špatných režisérů.
Pokud jste se letos rozhodli, že do vašeho života už
závoje nepatří a začli je odkládat, patříte již k těm dobrým režisérům. Stačí
odložit ten první a jak sami již mnozí víte, začnou se dít zázraky. Film roku
2014 za chvíli začíná, pro jaký scénář se tedy rozhodnete, skryjete svého
hlavního představitele za závoje, nebo ho světu ukážete v celé jeho kráse a s
jeho lidskými slabostmi.
Když se trochu zamyslíte, jsem přesvědčená o tom, že
jste letos tady na Zemi potkali každý z vás velké množství pozemských andělů.
Všímejte si jich dobře, nejsou tu náhodně a stráží vás, dávají pozor na vaše
pokladnice závojů. Klíč od nich nosíte v sobě však jen vy samotní.
Přeji vám, abyste tento rok povyrostli, abyste se
naučili vidět skryté krásy za závoji. Přeji vám také, abyste pomohli i ostatním
odložit jejich závoje. Každý z nás je anděl a každý z nás je velký kouzelník. Proč
tedy oba nevyslat před sebou na cestu roku nadcházejícího. Poslové dobrých
zpráv a poslové nových časů. Tikot hodin za chvíli předá vládu roku novému,
nechte ten starý za sebou, neohlížejte se a vykročte odvážně a směle do toho
právě přicházejícího.
Bude mi ctí, když vás na té své cestě roku 2014 budu
moci potkat. Pokojní bojovníci světla si vždy najdou čas na své pouti prohodit pár povzbuzujících slůvek s
ostatními pocestnými, a také si s nimi rádi vymění u teplého ohně po večerech
své zkušenosti.
Nechť jim tedy slunce a měsíc svým světlem svítí na
prašnou cestu jejich pozemského putování.
Žádné komentáře:
Okomentovat