Nedělní výlet na hrad Araburg - Orlí hnízdo

 Asi hodinku autem od Vídně stojí hrad, nuž, bohužel už jen jeho zbytky, Araburg. A na ten jsme se dneska vypravili hnedle brzy po ránu. Od parkoviště pod hradem - asi půl hodinky chůze celkem prudce do kopce - jsme se po dobře vyznačené stezce vydali za jeho tajemstvím. Já i v ruinách většinou nacházím něco, co není hned jen tak vidět a jak později uvidíte, i zde jsem něco objevila. Chce to být jen vnímavější a...řekněme, tak trošku pomalejší, nejde jen o to, historickou památku rychle prohlédnout a utíkat na další. Jsou tam skryté poklady a energie těch míst je někdy stále obrovská. A to všechno se dá vnímat jen když si na to dáte dostatek času.

Stoupá se hodně nahoru, ale cesta je kvalitní, nicméně i tak doporučuji pevnější boty. Já právě na takovéto trasy volím ráda sportovní boty Reebook, jsou lehké a přesto pevné a s kvalitní podrážkou i pro kluzký či kamenitý terén. Nám trvala cesta asi 50 minut, ale já jsem známá tím, že se prostě nikdy nikam nehoním, vždyt i po cestě toho je vidět spousta.  

 A tady už je hrad samotný. Vložím vám něco málo o něm z netu:

 Araburg je zřícenina hradu v jižní části dolních Rakous, v okrese Lilienfeld.

 Hrad stojí v nadmořské výšce 800 metrů u Kaumbergu v Triestingtalu a je nejvýše položeným hradem v Dolních Rakousích.

 Název hradu je odvozený od rodu Araburgů, a znamená také "Orlí hrad".

Byl postavený ve 12. století a v 17. století byl rozšířený. Během prvního obléhání Vídně Turky v roce 1529 se stal útočištěm pro mnoho obyvatel. Rovněž během náboženských válek mezi římsko- katolíky a protestanty hrál důležitou roli a měl proto i hodně majitelů, například Ruckendorffery. Od roku 1625 byl ve vlastnictví kláštera Lilienfeld. Během druhého tureckého obléhání Vídně v roce 1683 byl požárem zničen a od té doby už byl jen ruinou. V 60. letech 20. století byla zřícenina opravena. Začátkem 20. století byla přebudována hradní věž, později byla upravena hradní kaple a byla zastřešena. K hradu dnes patří v době sezony i hradní malá restaurace a můžete se na něm dokonce i ubytovat. V srpnu se na hradním malém nádvoří hraje divadlo. 

Z vyhlídky na věži můžete vidět horu Schneeberg a v dálce předhoří Alp.

 

 Schody, schody, tak těch jsme si tu užili, částečně jsou i hodně strmé, tak je třeba zvýšené opatrnosti, za zlomenou nohu to nestojí.

 A ted skryté tajemství. Dobře se podívejte na tu prostřední zahnutou kamennou vyvýšeninu.

 A ted se na ni podívejte zblízka ještě jednou....a ještě jednou a ... už vidíte. Já ho okamžitě nazvala kouzelným strážcem hradu. Je vidět jen z jednoho určitého úhlu, takže nepozorným očím lehce unikne.

 

 Odměnou za tu spoustu schodů, jsou i uvnitř věže, nám byla opravdu nádherná vyhlídka.

Na té jsme se s manželem nechali vyfotit dětmi, které tu pobíhaly, zřejmě děti zaměstnanců hradu. Byla tu asi 7 letá holčička a její starší bráška, odhaduji 10 let. Manžel jim povídá: Myslíte, že byste zvládli nás vyfotit. Okamžitě se přihlásil a dral kupředu klučík. Zaujali jsme s mužem místo a šup, už nás vyfotil. Jenže, to bych nebyla já, abych si nevšimla i jiných věcí kolem a tím byly oči děvčátka, která bráškovi přihlížela a v nich, hm, co v nich bylo, řekněme, taková snad trošku lítost, že fotí brácha jakožto starší a ona ne. V ten moment, ledva cvakla spoušt, povídám: Nechtěla by jsi nám pro jistotu udělat ještě jednu fotku, kdyby ta první nevyšla a třeba bude ta tvá dokonce hezčí. V ten moment se v očkách zablýsklo, slyšela jsem snad i srdíčko rychleji zatlouci a už si vzala foták a fotila. Pak jsme se podívali všichni na fotky a já povídám, obě jste udělali moc pěkné, ale řekla bych, že ta tvoje  - a otočila jsem se na děvčátko - je přeci jen o fousek lepší než ta bráškova a mrkla jsem na ni spiklenecky.

Ráda rozdávám radost i moudrost a tohle byla lekce neznámého poutníka - zde mne - pro malou holčičku, aby se naučila nebát se prosadit i když je menší a nezkušenější a ... ano, holka...  a to i později. Byla jsem pro ni v danou chvíli poslem a ona pro mne také. V ten okamžik našich vyměněných několik pohledů se zastavil čas a staly jsme se dvěmi dušemi, které se kdysi již setkaly a nyní se krátce znovu sešly, aby si vyměnily poselství. Miluji taková setkání. 

 A tím prohlídka končí. Ještě jeden obrázek jak tento hrad vypadal dříve a vzpomínka na ty, kdo tu v něm dříve bydleli. Svačinka v podhradí a už mašírujeme zase dolů. Tak zase někdy příště někde jinde na shledanou.