jsem včera dostala od kamarádky. Tento krásný zápich s větrníčkem. Už má své místečko. Moc mne potěšil, dělá radost, jen se na tu berušku člověk podívá. A manžel mi k ní přisadil malý keřík růží, aby prý měla svou rostlinku, to je od něj přece moc hezké, vidte;-)
Jsme spolu již 15 let a tak je ode mne již naočkovaný. Zvykl si, že myčka se jmenuje Ludwig, kávovar George, spořící prasátko Francesca a ted si zvyká podle mého nejnovějšího rostlinkového výzkumu - nedávno jsem tu o něm psala článeček - že rostlinky dostávají i svá jména. Dokonce mi je pomáhá občas i vymýšlet, no není to někdy legrace v životě. Já myslím, že já.
Jen prostě my, lidé, si stále zbytečně děláme nějaké starosti a zapomínáme, že z většiny jsou to jen naše představy a domněnky a přebíhání mysli do minulosti či budoucnosti a že je stejně jen jedno jediné aktuální a to je opravdu TADY a TED.
Když třeba manžílek či synek, či kamarádka a jiní, začnou bručet a naříkat, tak je zastavím v půli řeči a povídám: Tak co, budeš ještě dlouho naříkat, koneckonců stejně jednoho dne umřeš a pak si to nedokončené naříkání přineseš jednoho dne sem na svět znovu..tak si jen pěkně dál bruč... A většinou je pak klid. Ne náhodou začíná jeden citát takto: Smrt začíná již narozením... ale.... smrti není třeba se bát, není to náš nepřítel. Bolí to však samozřejmě vždycky, i když to víme, když nás nějaký nám milý člověk opustí, protože na něj máme pěkné vzpomínky, ale i tak mu přejme co nejkrásnější další nový život. Když vidíme za oponu, již se nemusíme tolik bát, co přijde....
a o tom píši pravidelně i vedle na své profi stránce. Tak, abyste krůček po krůčku měli možnost i vy vidět za ony opony na Zemi a dokonce i mimo ni.
Žádné komentáře:
Okomentovat