Když něco chceš, tak za tím běž...

Čára našeho života je tragická a nádherná arabeska, črtaná rydlem duše na skle času. Pierre Reverdy

středa 31. prosince 2014

Přeji vám všem nádherný nový rok 2015



...Jsou tři hodiny ráno a skučící vítr ve společnosti rozpustilých hvězd na noční obloze mrazivě ovívá osamocenou čerpací benzínovou stanici. V té tmě působí její světla jako oáza. Právě k ní přichází s rukama v kapsách Dan. Nemůže spát a hledá na stanici s nočním provozem nějaké občerstvení. Jak se k ní přibližuje, má pocit, že ho k ní něco přímo přitahuje. V tu chvíli málem upadne přes muže sedícího ve stínu na židli. Aniž by ten chlap pozvedl hlavu, řekne silným, téměř muzikálním hlasem hlasem: „Je mi líto, že jsem vás polekal“. Tak začíná příběh olympijského vítěze v cvičení na kruzích, spisovatele Dana Millmana, Cesta pokojného bojovníka.
Bojovníka, který navždy změnil můj život.

Tu knihu jsem tehdy před léty přečetla na jeden zátah. Bylo již pozdě k ránu a já sedíce u lampy, jsem jen tak seděla a ani se nepohnula. Uplynuly minuty a nebyla jsem schopná se od ní odtrhnout. Již její první stránky mne upoutaly natolik, že jsem věděla, přímo jsem to cítila u srdce, že se se mnou právě něco neobvyklého, neznámého, děje. Bylo to, jako by se náhle přede mnou otevřela nová dimenze. Jako se tajil dech Danovi, když přicházel k čerpací stanici, tak se i mně nyní zmocňovaly pocity, které jsem do té doby vůbec neznala.

„Jak jste dokázal vylétnout na střechu?“ ptá se Dan onoho muže na čerpací stanici. Ten muž se jmenuje Sokrates. „Nevylétl jsem, vyskočil jsem,“ odpovídá Danovi. „Není to žádné kouzlo. V tvém případě ale budu muset předvést velice obtížné kouzlo. Vypadá to, že budu muset proměnit osla v lidskou bytost.“ „Kdo si sakra myslíte, že jste, abyste mi říkal takové věci?“ „Jsem bojovník...“
Tyto věty se mne obrovsky osobně dotkly. Přesně jsem věděla, že jsem tam kdesi v tom ději právě s nimi. Proměnit osla v lidskou bytost. Ano, to je přeci to, co chci i já, už dlouho, velmi dlouho. V tuto chvíli jsem ještě netušila, že má Cesta pokojného bojovníka právě začala a že mne Sokrates podobně jako Dana na ní od začátku povede. Věřila jsem mu naprosto všechno, o čem v knize povídal. Byla jsem s nimi u všech situací, co prožívali a věděla jsem, že TOTO přesně chci. Zároveň jsem však tušila, že to nebude asi až tak jednoduché. Další řádky knihy mne o tom přesvědčily. Ne. Lehké to nebude. Na konci jsem však jasně věděla: CHCI nastoupit stejně jako Dan Cestu pokojného bojovníka! Cítila jsem, že vydržím vše, že to dokážu. Jakoby síla Sokarta to Kouzlo přenesla právě i na mně.
Chci najít svou Cestu, najít znovu sama sebe. Pokolikáté již, kdo už to přesně ví. V tomto životě však zcela jistě poprvé. Rozhodně však již dál nechci prospat další dny svého života jako většina lidí kolem. Sokrates mi právě ukázal kudy jít a především, jak začít.

Už nikdy mne žádná jiná kniha neoslovila tak silně jako tato. V té době jsem již začala pracovat s energií reiki. Časem jsem si koupila všechny knihy od Dana Millmana a nejen od něj. Přečetla jsem toho spousty a začala navlékat korálky na předlouhé niti svého života. Co jsem právě potřebovala vědět, se objevovalo jako zázrakem kolem mne v různých podobách a to nejen knižních. Začala jsem se vznášet ve větru změn a tak je tomu vlastně dodnes stále. Žene mne po všech koutech světa a přináší mi neustále něco nového. Někdy se zastaví, aby mne chvíli nechal se nadechnout a ledva tak učiním, zase se zvedne, bouchne mne do zad a žene mne dál.
Celý život jsem víceméně bojovala s iluzemi a trápila se s každým malicherným problémem, aniž bych si uvědomila, co se to ve skutečnosti právě děje. Měla jsem to obrovské štěstí, že jsem začala poměrně brzy chápat souvislosti a stále si více a více uvědomovala, že je to úplně jinak, než nás to rodiče učili, jak nám to povídali učitelé ve škole, s čím nás obeznámili naši přátelé a kolegové... Ten směr pohledu mne fascinoval a jakoby přímo hypnotizoval. Přišly pochopitelně chvíle, kdy jsem měla chuť v době zdánlivého nezdaru osudu, se vším seknout a „vrátit se“. Jenže, co se nestalo, zjistila jsem náhle s překvapením, že zpět už to prostě najednou nejde. Jakoby má mozková vlákna utkala mezitím nové pavučiny, tak pevné, že už je nikdo nikdy nedokáže zpřetrhat. Tehdy mi plně došlo, že jsem na správné cestě. S údivem jsem sledovala nový film svého života, který mne neustále překvapoval.

Přešla léta a já jako dnes vidím (ano, existuje již i film Cesta pokojného bojovníka) Dana, jak se přibližuje k čerpací stanici. Čeká tam na něj a ne náhodně, Sokrates.

Moc bych si proto přála do Nového roku, aby i na Vás čekal někde ten „váš Sokrates“. Člověk, který by vám ukázal vaši pravou a jedinou Cestu. Cestu úžasného pokojného bojovníka. Bojovníka, který se nikdy nevzdává. Přeji vám, až ho najdete, či se vám jen tak jakoby náhodně – a náhoda to není, to mi věřte – připlete do cesty, abyste mu pozorně naslouchali a dobře vnímali nová slova. Abyste ale také vytrvali, i když nová Cesta nebude vždy jen báječná a skvělá, abyste v sobě našli dost odvahy v ní pokračovat, abyste měli dostatek trpělivosti se sebou a se všemi kolem vás, abyste se naučili je vnímat jako sobě rovné, abyste uviděli svět očima moudrého Sokrata a rozeznali všechny závoje, které vám v tom právě v tuto chvíli brání.
Máte Právo volby, zůstanete dál ve svém světě iluzí, nebo se vydáte na Cestu za nimi. Ta cesta není vždy jednoduchá a už vůbec ne lehká. Pokud máte dostatek kuráže, zkuste se na ni třeba právě se mnou jednoho dne vypravit. Co vám mohu slíbit, je to, že se na konci vyplatí, ostatně, až dojdete na její konec, poznáte – jak úžasně napsala jedna z mých nejlepších žaček, Danutka – že je to KRÁLOVSKÁ CESTA.
Všichni jste těmi nejbáječnějšími a nejúžasnějšími lidmi pod sluncem a je jen na vás, kdy to sami v sobě objevíte a odkryjete naplno.
Skutečně mne bude velmi těšit, pokud mnohé z vás v příštím roce potkám na této Královské cestě. Ráda s vámi krátce posedím a můžeme si povídat třeba právě o Sokratesovi.

Sok právě říká: „Všechny národy světa jsou uvězněny v Jeskyni své mysli. Jen hrstka bojovníků, kteří vidí světlo a kteří obětovali mnohé, aby se osvobodili, se mohou na věky věků smát. A to dokážeš i ty, příteli.“

Nechť je pro vás rok 2015 rokem, ve kterém objevíte tu svou Cestu pokojného bojovníka.
S láskou a úctou
Mír začíná mnou
Iva


sobota 27. prosince 2014

Prostě to pak najednou vše zase tak rychle uteče

jídlo na Štědrovečením stole je snědeno, dárky rozbaleny a zase začínají normální běžné dny, i když ted tak trochu s napětím, vždyt se nám nezadržitelně blíží konec roku 2014. Podle čínského roku byl ve znamení Koně a musím říci, že u mne osobně se to skutečně projevilo víc než jen silně, vše běželo jako na opravdové splašené kobyle, až se mi uši protáčely z té rychlé jízdy proti větru a i s větrem, podle toho, jak šly v roce dny za sebou. A tak se tak nějak těším, až v únoru nastolí vládu poklidnější rok dřevěné kozy, už aby zamečela. Ta kobyla, to byla vážně síla. Kdo se chce podívat pro zábavu, jak se mu projeví právě rok 2015, mrkněte se SEMHLE.
Tady náš malý tradiční stromeček, panečku, ten už má hoooodně let, ale je stále prostě krásný. Sem tam vyměním či přidám nějakou mašličku, aby to nebylo pořád až tak samé, ale jinak je prostě již skutečně archivní kousek. Protože v zimní zahradě, kde stojí jeho veliký bratr, je zima, tak musel postačit tento menší bráška v obýváku, aby dárky prostě neležely jen tak někde po zemi, či na stole. 







A abych si udělala radost i po Vánocích, využila jsem kuponu na 250Kč u Bellarose, jednoho peněžního dárku od milé kamarádky a objednala si krásnou svíčku, kterou okukuji od podzimu a už si ji i objednala. Najdete ji ZDE.

úterý 23. prosince 2014

Přeji vám všem krásné vánoční dny

tak jsem to stihla a mohu vám přát už i s fotkami našeho stromečku. Stačila by, pochopitelně, jedna, ale kdo je takový šílenec do vánočního stromku a ozdob, jako já, tak jistě pochopí, že prostě jedna fotka je definitivně málo, deset už je dost, ale pak je problém to focení hm, tak nějak zastavit.
Tak pro ty, kdo se rádi kochají detaily stromečku, jsem prostě dala, co se povedly nejlépe a že jich je.
Letos jsem koupila nějaký spíše do široka, ale to nevadí, voní krásně a je náš a je to můj miláček, jako každý rok. Já vím, že stromeček museli kvůli mně někde uřezat, ale také vím, že až ho s láskou a hezkými slůvky na rozloučení v lednu odnesu na skládku stromečků, tak že i ten můj, tedy dřevo z něj, bude použito na lavičky v parcích a tak kdo ví, příště, až už bude zase jaro, se třeba na jednu z nich posadím a ona bude zrovinka třeba část z ní právě z mého stromečku. Děkuji ti přírodo, za to, co pro nás tvoříš a také obětuješ.



 























  

pondělí 22. prosince 2014

Plánovací metoda prostě nefunguje

úderem letošního prvního dne roku 2014 mi bylo jasné: tento rok se fakt nenechám překvapit a jednoznačně si Vánoce a vše kolem začnu plánovat už od brzkého podzimu a všechno pak báječně stihnu a zvládnu. Bylo to jasné a udělalo se mi tak nějak krásně při té nebeské představě, jak se všichni v prosinci kolem mne honí, úpí, že nestíhají, naříkají, že nemají zabalené dárky, bědují, že nestačí napsat pohlednice a hospodynky se tlučou hlavou o zed, že nemají napečené cukroví a JÁ, jednoznačně jasná hvězda, která si vše dopředu geniálně rozplánovala, sedím v teple domova, s rozsvícenými svíčkami, s dobrým čajíčkem v úžasném hrníčku s vánočními motivy, zobu napečené cukroví, určitě aspon 8 druhů, ve skříni se na mne nedočkavě usmívají úžasně zabalené dárky, odevšad mi děkují za vánoční pohledy a mejlíky, za dárky a obdivují mne, jak vše úžasně na rozdíl od nich stíhám a já se tak tajemně usmívám a všem vůkol hvězdně kývám ladně ručnou s báječně udělanou manikúrou na pozdrav. 
OK, dost snění, nebo z toho sama omdlím, nic z toho není pochopitelně, pravda, dárky jsem sice opravdu už nejen objednávala, ale částečně rozdávala už snad i v listopadu, ale to ostatní - auva, auva auva. Aspon, že jsem stihla s kamarádkou jako každý rok navštívit vánoční trh v listopadu a včera ještě jeden s manželem. Se zkřivenými zády a zatuhlým krčním svalstvem, neb dárky jsem předtím v jednom kuse přes 3 hodiny balila, abych aspon něco měla v předstihu. Pohlednice na všechny světové strany odešly všemi směry slavnostně včera z pošty, a já lkaje nad termínem, jsem se utěšovala, že jsem je aspon "neodflákla" a napsala na ně milá slova, polepila skvělými samolepkami a s láskou zalepila obálky. Říci, že i sliny na tu obálku, byly laskavé, je troufalost, ale já to fakt dělám moc ráda. Za zády manžel, který prudí, že kdybych to vše zkrátila, mohla jsem je odeslat včas, ale což, nenechám se přece znervoznit.
Sem tam se přiřítí poštovní poslíček a předá mi s významným pohledem nějaký balíček, jako by mi tím mírně nadzvednutým obočím dával jasně najevo, že ví, že nestíhám. Nebo si to možná namlouvám,hm. Jasné je, že vtisknuvši mu dýško do dlaně si říkám, že ho tím penízkem třeba umlčím. Marně, druhý den, třetí den...zvoní tu skoro denně a to zdvihnuté obočí je výš a výš. I mé dýško se nenápadně zvyšuje směrem nahoru.
Manžel mi chtěl udělat radost, vzal si dovolenou už od pondělka. Ocenuji se zatatými zuby jeho úžasný nápad a hlásím mu, že mám do Vánoc ještě několik klientů a snažím se mu tím nenápadně naznačit, aby se sám něčím zabavil. Marně, nakukuje a škemrá, kdy se vydáme do města na večerní osvětlení v centru. Úpím a nejlépe bych mu řekla, že ihned, ale at mne vyveze zrovna na saních. Ani to nemůžu, nebot v rádiu právě hlásí, že má být na Štědrý den +17C. I ta příroda tedy zklamala a jízda v kočáru by sice byla báječná, ale při představě té ceny to radši tedy šlapu po svých unavených a zničených nožkách, doufaje, že pokud někde omdlím únavou, včas mne někdo v tom obrovském množství lidí, povětšinou turistů, pohotově zachytí. Směrem k manželovi pochopitelně vysílám báječné a nadšené úsměvy a v duchu si nadávám, proč jsem si já tele nevzala do nových bot aspon flastry na paty.
Večer se přitulím u detektivky k manželovi a přesně v okamžiku, kdy se odporný a hnusný mordýř chystá zaříznout svou obět, sladce usínám. Tak nějak v povzdálí slyším manžela, který se ptá, zda už náhodou nespím. Spím a je mi blaze.  
No ale což, něco jsem přeci jen stihla a jedno vím jistě, že příští rok už prostě žádné předvánoční včasné plánování nedělám. Stejně je mi finálně houby platné, protože těch nepředvídaných okolností je prostě najednou nějak moc a tak, at je to tak, či onak, prostě at žijí Vánoce.
Předpokládám, že jste na tom velmi podobně:-) 
Tak aspon jeden nafocený balíček plný dárků od milé kamarádky Olinky a můj letošní adventní podnos.