Kufřík přímo z Paříže, tedy téměř z Paříže a příběh navíc

jsem ukořistila v akci v XXLutzu. Na netu je nadete ZDE.  Zlevněný již potřetí až opravdu na minimum, báječná sleva za dva v jednom, a tomu jsem opravdu už neodolala. Měli v nabídce ještě motivy New Yourk a Londýna, ale tyhle dvě města, ačkoliv jsem ještě ani jedno neviděla, mně "nebaví".
 Už léta hledám nějaký šikovný box z přírodního materiálu na kolíčky na prádlo a dneska tam na mne čekal. Jednoduchý a přitom elegantní a pochopitelně hlavně praktický. Takže nahradil okamžitě umělotinu, ve které se krčily léta předtím. Ale nejsem nevděčná, bude použita na něco jiného.

A jako prémii navíc jsem dostala dárkem malou cestovní manikuru, tak tomu říkám úspěšný výlet do Lutzu.
Přidám ještě jeden odkaz na kouzelnou krabici, mám doma tu největší a jsou v ní pěkně k ruce uloženy všechny moje zápisníky. Najdete ho TADY.

At je kufřík malý či velký cestovní, vždy u mne evokuje náladu na nejlépe okamžité cestování a tak mám pro vás na závěr jeden moc krásný příběh, který mám osobně moc ráda:

Mladý novinář putoval do Polska, aby udělal interview s jedním proslulým rabínem. Když vešel do rabínova bytu, což byl jednoduchý pokojík, kde byl jen kavalec, obyčejná polička s knihami a stolek, nedalo mu to, aby se nezeptal:

„Rebe, kde máte nábytek?“

„“Inu a kde máte nábytek vy?“ odvětil rabín.

„Kde já mám nábytek?“ otázal se zmateně novinář. „Ale ... já přece jen projíždím ...“

„To já taky“ řekl rabín. „To já taky.“ 


A než jsem dnešní příspěvek dala do kupy, stavili jsme se s manželem do XXXLutzu podruhé a přikoupili jak New York, tak Londýn pro dvě malé vnučky (7 a 8let) od mé švagrové, nepochybuji o tom, že radost bude veliká a až zjistí, že kufříky jsou dva, tak ještě větší. Brzy k nim totiž jedeme na návštěvu do nového bytu s předzahradou.

Horké léto není pro mně, ale naštěstí i ve městě se najde oaza zeleně

která dodá i potřebný stín a my máme jednu takovou jen kousíček od nás. Takže uložit jen do piknikového košíku něco dobrého k jídlu a pití a na konec procházky se třeba pod stromy oliv, které dodají stín, krásně na závěr osvěžit. A pak domů, do vychlazeného bytu, i tak se dá prožít krásný podvečer, či ráno.

Než se slunce překulí aneb povídání o antilopách a akáciích

na náš přední balkon a začne tam být neúnosně horko, sedím po ránu chvíli s šálkem čaje venku a vychutnávám si den a ještě ranní ticho. Většinou s knihou, či jen tak v meditaci. Povětšinou mi dělá společnostfrancouzský přítel Pierre, růžový plamenák, který si po ránu též rád vyjde ven, pro něj je velikost terasy tak akorát. Šnečí přítomnost mu asi vadí, zřejmě to není jeho společenská třída a tak se sedl demonstrativně zády. Dobře mu tak, takto čučí jen na holou zed. Tolerance je prostě milý Pierre, nutně nezbtyná, jinak to nejde ani u nás, lidí, víš.

Pozorné oči si jistě už všimli, že na stole vévodí kalendár z limitované edice Malého prince na příští rok. Takže mám odháknuto, bude zase kam lepit chytrosti, zaznmenávat denní činnosti aj.

 

Dneska jsem se dočetla u čaje se snítkou medunky, krásnou věc. Moudrou, takovou, řekněme, vědecky přírodní a pro nás velice poučnou. Tak si ji v mém podání poslechněte/přečtěte:

Bylo nebylo, stalo se to v koncem 80.let v savaně provincie Transvaal v Jihoafrické republice...

Nacházelo se tu mnoho rezervací, kde žili kuduové, velké antilopy s dlouhými zatočenými rohy. A právě tihle tvorové měli v oblibě a v plánu práce okusovat chutné listy akácií. Dalo by se říci, že jak kudu, tak akácie prostě tak nějak žily v souladu. Antilopy neprotestovaly proti akáciím - bodejt, vždyt to byla jejich pochoutka,že - a akácie neměly nic proti kudu. Těch pár lístků, co kudu okousaly, je prostě nemohlo vyvést z rovnováhy. 

Jednoho krásného dne začaly antilopy jedna po druhé umírat. V té době nikdo netušil, proč tomu tak je. Nenašly se žádné stopy napadení nějakými šelmami, prostě nic co by vysvětlilo jejich náhlá úmrtí. Biologové dlouhé měsíce - přesněji dva roky - hledali příčinu. Během léta se totiž stalo, že se kudu přemnožily. Začaly proto spotřebovávat mnohem více potravy v podobě akáciových lístků, než obvykle. Stromy zbystřily, zablikaly kontrolkami a honem zvýšily obsah tříslovin v listech. Tím se staly listy hořké. To mělo antilopy odradit. Hladoví tvorové však jedly listy dál. V ten moment se stromy již ocitly e vážném ohrožení. Začaly tedy urychleně vylučovat jed a jejich listy, které byly dříve jedlé, se zničehonic staly smrtelně jedovatými.

Jak k tomu došlo, že všechny akácie ve všech rezervacích začly nezávisle na sobě tvořit jed, aby zabránily svému "vyhubení"? Jednotlivé stromy si totiž tu zprávu posílaly mezi sebou. Varovaly tak ostatní před nebezpečím, komunikovaly. A to i stromy, které rostly mimo rezervace a kterým tudíž nic zatím nehrozilo. Stromy si totiž vyměnují chemické informace prostřednictvím kořenů, skrze půdu a bylo ale zjištěno, že tím to nekončí...a tady už se dostávám k slavnému biologovi z Cambridgské univerzity Rupertu Sheldrakovi a k jeho hypotéze, že existuje něco, co všechny živé bytosti, a to nejen nás lidi, navzájem propojuje. Něco, co nazval morfickým polem...

ale o tom až zase někdy jindy. Takže - nepodcenujte přírodu, jak vidíte, umí si mnohdy poradit mnohem lépe než člověk, pán tvorstva...