a tak jsem dneska, ledva čerstvě udělaná tvarohová štola vychladla a dala se tak ukrojit k odpolední kávičce (dnes jsem do ní pro obměnu přidala pokrájené datličky), vzala k ruce Marco Polo turistickou příručku pro ostrov Maltu a jala se ji studovat. Ledva začne klepat jaro na dveře a to je letos 20.3. vlastně pár minut před půlnocí, začnu vnímat vítr změn a k tomu patří nezbytně vůně moře a hlavně, jeho nekonečný horizont. Dokážu se na něj dívat hodiny dlouho a představuji si, jaký život právě pulsuje pod hladinou a co se tam všechno děje, o čem stále ještě my smrtelníci suchozemci nemáme stále ani ponětí. Když mám štěstí, vykoukne nad hladinu želví hladička a racek si sedne tak těsně vedle mne, ale zase jen tak těsně, abych na něj nedosáhla. Oni ti racci, co vypadají, že neumí do pěti počítat, snad znají rozpětí mé paže, vždycky je to fakt o fous a je pryč, ledva rozpažím ruce. A protože to ze mne můj manžel cítí, tak jednoho dne prohlásí: Ivanko, je jaro a než začne být horko, pojede se k moři, tak co ty letos na tu Maltu. No, co já na to, mně je to v podstatě jedno, hlavně at to je moooooře. Ale Malta, to je pochopitelně též velké lákadlo. Pokud si někde dokážu představit Rytíře, tak právě tam. Tasí meče a brání svůj ostrov, ten už ted sice hájit nemusí, ale jsem si jistá, že TAM stále ještě někde jsou. Schovaní a připravení zase znovu uchopit své jedinečně kované meče a vyjít směrem k moři, odkud právě připlouvají lodě...
Ze snění mne probouzí jen to, že už je spousta hodin a ještě potřebuji udělat nějaké reiki a hlavně, konečně vytřít řádně podlahu. Takže se nedá nic dělat, konec plavby a vzhůru do práce. Hm, ti rytíři jistě nemuseli vytírat podlahu jako já, měli na to své lidi, to já zatíííím nemám, tak holt zase pěkně do lopoty. Ferda Mravenec - práce všeho druhu;-)
Ve váze na komodě mám větvičky z našich japonských minivrbiček, co máme na balkonech. Letos nám poradil profi zahradník, abychom je pořádně ošmikali, aby měly pak co nejhustší korunu, tak manžel šel a skutečně hooodně ostříhal. Prý je to trik proutkařků, kteří už skoro vymizeli, aby pak měli co nejvíce proutků na velikonoční pomlázky. Ustřihnul je v neděli a dnes už jak můžete vidět, raší lístky.
Podařilo se mi v mezičase mezi sněním, domácími pracemi a povoláním dokonce ještě vyzdobit větvičky zlatého deště a tak i Velikonoce už pomalu mohou přijít. To mi připomíná, že musím ještě před nimi vyzkoušet upéci mufíny v nových barevných formičkách, abych už je pak udělala naostro na velikonoční stůl.
Takže, co tu ještě dělám, šup do práce.
Dny už jsou krásně prodloužené, slunce více svítí, je to radost vědět, že 21.3. se otevře Brána světla a zmizí Stíny.
IVA
