úderem letošního prvního dne roku 2014 mi bylo jasné: tento rok se fakt nenechám překvapit a jednoznačně si Vánoce a vše kolem začnu plánovat už od brzkého podzimu a všechno pak báječně stihnu a zvládnu. Bylo to jasné a udělalo se mi tak nějak krásně při té nebeské představě, jak se všichni v prosinci kolem mne honí, úpí, že nestíhají, naříkají, že nemají zabalené dárky, bědují, že nestačí napsat pohlednice a hospodynky se tlučou hlavou o zed, že nemají napečené cukroví a JÁ, jednoznačně jasná hvězda, která si vše dopředu geniálně rozplánovala, sedím v teple domova, s rozsvícenými svíčkami, s dobrým čajíčkem v úžasném hrníčku s vánočními motivy, zobu napečené cukroví, určitě aspon 8 druhů, ve skříni se na mne nedočkavě usmívají úžasně zabalené dárky, odevšad mi děkují za vánoční pohledy a mejlíky, za dárky a obdivují mne, jak vše úžasně na rozdíl od nich stíhám a já se tak tajemně usmívám a všem vůkol hvězdně kývám ladně ručnou s báječně udělanou manikúrou na pozdrav.
OK, dost snění, nebo z toho sama omdlím, nic z toho není pochopitelně, pravda, dárky jsem sice opravdu už nejen objednávala, ale částečně rozdávala už snad i v listopadu, ale to ostatní - auva, auva auva. Aspon, že jsem stihla s kamarádkou jako každý rok navštívit vánoční trh v listopadu a včera ještě jeden s manželem. Se zkřivenými zády a zatuhlým krčním svalstvem, neb dárky jsem předtím v jednom kuse přes 3 hodiny balila, abych aspon něco měla v předstihu. Pohlednice na všechny světové strany odešly všemi směry slavnostně včera z pošty, a já lkaje nad termínem, jsem se utěšovala, že jsem je aspon "neodflákla" a napsala na ně milá slova, polepila skvělými samolepkami a s láskou zalepila obálky. Říci, že i sliny na tu obálku, byly laskavé, je troufalost, ale já to fakt dělám moc ráda. Za zády manžel, který prudí, že kdybych to vše zkrátila, mohla jsem je odeslat včas, ale což, nenechám se přece znervoznit.
Sem tam se přiřítí poštovní poslíček a předá mi s významným pohledem nějaký balíček, jako by mi tím mírně nadzvednutým obočím dával jasně najevo, že ví, že nestíhám. Nebo si to možná namlouvám,hm. Jasné je, že vtisknuvši mu dýško do dlaně si říkám, že ho tím penízkem třeba umlčím. Marně, druhý den, třetí den...zvoní tu skoro denně a to zdvihnuté obočí je výš a výš. I mé dýško se nenápadně zvyšuje směrem nahoru.
Manžel mi chtěl udělat radost, vzal si dovolenou už od pondělka. Ocenuji se zatatými zuby jeho úžasný nápad a hlásím mu, že mám do Vánoc ještě několik klientů a snažím se mu tím nenápadně naznačit, aby se sám něčím zabavil. Marně, nakukuje a škemrá, kdy se vydáme do města na večerní osvětlení v centru. Úpím a nejlépe bych mu řekla, že ihned, ale at mne vyveze zrovna na saních. Ani to nemůžu, nebot v rádiu právě hlásí, že má být na Štědrý den +17C. I ta příroda tedy zklamala a jízda v kočáru by sice byla báječná, ale při představě té ceny to radši tedy šlapu po svých unavených a zničených nožkách, doufaje, že pokud někde omdlím únavou, včas mne někdo v tom obrovském množství lidí, povětšinou turistů, pohotově zachytí. Směrem k manželovi pochopitelně vysílám báječné a nadšené úsměvy a v duchu si nadávám, proč jsem si já tele nevzala do nových bot aspon flastry na paty.
Večer se přitulím u detektivky k manželovi a přesně v okamžiku, kdy se odporný a hnusný mordýř chystá zaříznout svou obět, sladce usínám. Tak nějak v povzdálí slyším manžela, který se ptá, zda už náhodou nespím. Spím a je mi blaze.
No ale což, něco jsem přeci jen stihla a jedno vím jistě, že příští rok už prostě žádné předvánoční včasné plánování nedělám. Stejně je mi finálně houby platné, protože těch nepředvídaných okolností je prostě najednou nějak moc a tak, at je to tak, či onak, prostě at žijí Vánoce.
Předpokládám, že jste na tom velmi podobně:-)
Tak aspon jeden nafocený balíček plný dárků od milé kamarádky Olinky a můj letošní adventní podnos.
