Draci se prý kdysi ukryli před lidmi do jiné dimenze

kdo by neznal pohádky z dětství, ve kterých se to hemžilo a to především, zlými draky a na základě toho byli také poté statečnými a chrabrými, převážně pak krásnými a ušlechtilými rytíři, zabiti. Sem tam je zabil nějaký obyčejný Honza ze vsi, ale to zas až ne tak často. A tak jich s každou pohádkou ubývalo a už jich bylo jen velmi málo a tak se sešli a domluvili se, že odejdou z lidského světa někam do bezpečí a odletěli pryč, tam, kam na ně, my lidé, už nemůžeme...

Máte pocit, že je to nemožné, netvrdila bych to až tak úplně. Za prvé, kolik především oněch zvířecích druhů jsme jako lidstvo už stačili vyhubit a za druhé, vždyt draci přeci dodnes existují, co tahle Galapády, ty jsou jich plné. Krásný, prapůvodní druh draků, jen prostě v trochu jiné podobě a bez křídel a ohně.

Kdysi si jednoho dnes někdo prostě možná usmyslel, že draci a přitom je jedno, v jaké podobě to myslel, jsou zlí a sedl si a napsal o nich pohádku. Ta byla tehdy přece povolena. Možná prostě jen ten zlý drak byl jeho zlý soused, či v jeho očích panstvo na hradě. Pohádka se pak předávala a rozšiřovala jak ústní tak písemnou podobou dál. A drakům již ta nálepka těch "zlých" zůstala.

Všimněte si, jak je to jednoduché, někomu dát Nálepku a šířit to dál. A to i ve světě lidí, nejen zvířat. Zvířata si to tak osobně asi až tak neberou, v nejhorším jsou pak vyhubena, ale jak jsou na tom lidé?

Stačí jeden zlý jazyk a člověk se ocitne v ohrožení a to někdy i toho lidského života. Takové deprese jsou pak jen nutným následkem. Člověk se nemůže - alespon zatím - jen tak sebrat a odletět do jiných dimenzí, kde by ho nikdo neznal a nehrozilo mu nebezpečí.

Ale jedno udělat může, naučit se Nebrat si věci osobně, což al ebohužel zatím nedělá většina z nás, lidí. Zvířata ne, ta prostě jen žijí podle prapůvodních přírodních zákonů a je jim bud zrovna dobře, či zle, ale jinak. Už jste slyšeli někdy zajíce, že by si stěžoval na lišku, že pomlouvá jeho bratra, kterého sežrala, jak byl hubený a nebyl vůbec k jídlu a že se asi o něj jeho zaječí rodina špatně starala? Nebo psa, jak nadává na svého pána, že mu dal špatné jídlo a že by se radši měl starat o svou domácnost pořádně...

Ne tak však my, lidé, my, úžasní tvorové, vládci na Zemi. Jsme skutečně těmi Vládci, nebo jen hlupáky, kteří se nechají tak jednoduše a tak krásně ovlivnit maličkostmi, tak snadno se ovládat svými emocemi a tak velmi rychle si dělat ty své jediné pravdivé úsudky...

Ten člověk, který vám právě stoupl na nohu a neomluvil se, má třeba doma nemocnou ženu a vůbec ani nevnímá, že vám na tu nohu stoupl, nebo cokoli jiného. Kdysi jsem četla svou první knihu od mého oblíbence Dana Millmana, vrcholového sportovce a nesmírně na mne zapůsobil jeden jeho článek snad již skoro v samém závěru.

 Napsala mu jedna žena a vyprávěla mu jeden příběh, její příběh. Jednoho dne, kdy byla velmi neštastná, nic se jí nedařilo, svět kolem ní jí připadal zlý, jedna osudová rána ji srážela za druhou, už prostě nemohla a rozhodla se zemřít. Njspíš chtěla skočit z mostu, kráčela s toutu myšlenkou v hlavě ulicí a najednou potkala jednoho muže. Normálně se již lidem ani radši nedívala do tváře, zklamána i jimi, nebo právě nimi, ale aniž by tehdy sama věděla, proč, na tohoto muže se prostě musela podívat. Zvedla hlavu a ustrašeně se mu podívala při míjení se na oné ulici, do očí. Stalo se něco nádherného, ten muž jí pohled opětoval a .... usmál se na ni,aniž by se zastavil, pokračoval pak v chůzi dál. Ta žena byla tak překvapená, že ještě na světě existuje někdo, kdo se na ni jen tak prostě usměje, tou jeho lidskostí a laskavostí, že přehodotila ihned své myšlenky a už se zabít nechtěla. Namísto toho zmobilizovala všechny své zbylé síly, našla si práci, přátele... a toto všechno pak sdělila panu Millmanovi ve svém krátkém dopise. Ten příběh Dann nazval:

 Jak jediný úsměv dokáže zachránit lidský život.

Jak obrovskou moc máme ve svých rukou a jak s tou mocí můžeme libovolně nakládat podle svého. Neměli bychom se zaměřit především právě třeba na ty Úsměvy, když mají takovou obrovskou moc a sílu v sobě samotném? 

Zkuste si něco, až zase příště půjdete po ulici, budete v čekárně u lékaře, uvidíte někoho jen tak, prostě jedno, kde, usmějte se na něj. Budete se sami divit, když toto budete praktikovat denně, co se stane s vaším životem. Prostě to zkuste. Anebo také ne, vždyt přeci každý máme právo Volby. 

Já volím za sebe laskavost vyjádřenou Úsměvem. Nejlepší přeci je, že nic nestojí a přesto dokáže zachránit lidský život.

 

Tenhle dráček na mne čekal v Praze a vždycky mi připomene, že Draci nejsou zlí, stejně jako lidé. Jen jim někdo přidělil nálepku těch Zlých, ale už i tohle přestává platit. Svět se mění a to je dobře. Netvrdím, že jen k dobru, ale Změna je vždycky dobrá, protože nás posouvá dopředu, ona nás k tomu vlastně přímo nutí a neptá se nás, zda se nám to právě hodí. A tak je tomu dobře, protože jinak bychom s ní určitě začali smlouvat, aby třeba jako přišla třeba až za rok...či nejlépe vůbec.

Myslím si, že Draci se schovali na nebesa do souhvězdí Draka (latinsky Drago). Odtamtud nás, lidi, pozorují a čekají na dobu, kdy se sem budou moci vrátit. Tohle krásné souhvězdí je dokonce i lidským okem na nebi pozorovatelné, protože je jedním z největších a dokonce nejstarších. 

A opět si tu s nimi zahrála s příběhem pro změnu tentokráte mytologie příběhem o Zlatých jablcích. Tahle jablíčka rostla na jednom jediném stromě na celém světě, v Héřině sadu v Herešpidských zahradách. Dostala je jako svatební dar samotná Héra a Zeus. Kdo jablko snědl, stal se nesmrtelným.

Hlídal je drak Ladon. Jednou se pokusil je ukrást slavný Hérakles. Aby je získal, musel zabít draka. Což se mu údajně podařilo. Bohyně Héra pak draka umístila na noční oblohu.

Bydlím ve městě a tak je mi jedna věc opravdu líto, že v něm není ta noční obloha za svitu toho všeho možného městského osvětlení vidět. Ale i tak, kdykoliv se podívám na oblohu, vidím tam někde právě ony draky a usměji se na ně. Možná už brzy přijdou mezi nás. Možná jsou pohádkou, kdo už to ale ví. Kdo chce něčemu věřit, tak proč ne na ně.

Mimchodem, mám moc ráda sérii příběhů v tv o Merlinovi a právě tam samozřejmě, jak jinak, jeden a to údajně poslední drak, je:

Mír začíná mnou

IVA